Home »  Americká armáda 1939-1945  »  Historie a články »  Indiáni na válečné stezce

Indiáni na válečné stezce

Autor: Tomáš Hataj

Již 6. června 1944 se poměrně početná skupina dobrovolníků z ženijních jednotek 2. pěší divize účastnila prvních vln vylodění, aby pomohla odstranit protitankové a protipěchotní překážky. Stali se tak prvními muži této divize divize, kteří od 1. světové války opět stanuli na francouzské půdě. Nutno připomenout, že se přihlásili zcela dobrovolně, přitom se mohli v poměrném pohodlí na transportních lodích vyhnout krvavým útokům prvních vln vylodění. (Doposud známe jména 72 z nich). Již 7. června 1944 připlouvají k normandským břehům další transportní lodě a na nich zbylí muži 2. pěší divize s jejich vybavením a technikou. Pláže jsou těžce ostřelovány a divize začala počítat své první ztráty.

       Po průlomu na plážích a vytvoření předmostí se spojenečtí vojáci dostali do pekelné krajiny, kde si smrt sama ukazovala prstem, koho si vezme s sebou. Krajina „bocage“, plná živých plotů, se stala doslova noční můrou a velmi složitým problémem pro útočící spojenecké jednotky. Obránce zde měl výhodu vždy na své straně. Obrněné jednotky byly ničeny pomocí maskovaných protitankových děl a samotné pěšáky stínala kulometná palba ze skrytých pozic nepřítele. To vše ale nebylo v očích vojáků ničím proti daleko nebezpečnějším německým odstřelovačům, před kterými bylo nutné si dát pozor na každém kroku. Vysoké a husté živé ploty jim skýtaly dokonalé krytí, a proto byl jejich lov zpočátku tak úspěšný.

       Armádní statistiky uvádí, že během 2. světové války bylo potřeba v průměru 25 000 výstřelů na zabití jednoho vojáka. Německému odstřelovači stačilo pouze 1.3 ran - spojenci měli tedy oprávněné obavy. Téměř každá spojenecká jednotka měla díky odstřelovačům nemalé ztráty, ale tvrdé boje krajiny bocage brzy stvořily dvě legendy, kterých se báli i samotní němečtí odstřelovači.

       T/Sgt. Frank Kwiatek a PFC. Floyd L. Rogers z 1. praporu, 38. pěšího pluku, 2. pěší divize se stali brzy postrachem v řadách německých odstřelovačů. Nikdo nebudil takovou hrůzu, jako právě Kwiatek s Rogersem, pro které byl lov odstřelovačů „zábavou a potěšením“. Počty jejich "úlovků" se v různých pramenech rozcházejí, přesto mají dohromady na svém kontě přes 40 zneškodněných odstřelovačů v prvních 4 týdnech jejich nasazení ve Francii. Jejich příběhy jsou tak neuvěřitelné, že je až s podivem, že se o nich více nemluví. Přitom oba dva měli všechny předpoklady pro to, aby se stali doslova legendami.      

       Zpráva o jejich výkonech se brzy donesla až do redakce válečného časopisu YANK, a proto se jeden z vrchních korespondentů časopisu Sgt. Walter Peters vydal začátkem července 1944 přímo za nimi do první linie. Podařilo se mu odchytit pouze T/Sgt Kwiatka a rozhodl se ho vyzpovídat, aby o něm napsal článek "Sniper Exterminator", který později vyšel v britském vydání časopisu 23. července 1944. Pro Sgt. Peterse to byla zřejmě poslední možnost, neboť o pár dní později se pro T/Sgt. Kwiatka a PFC. Rogerse stal jejich lov na odstřelovače osudným.


 

Volný překlad originálního článku:

(časopis Yank, britské vydání, 23. července 1944, strana 5)

Normandie - ,,Je to krásná země," říká T/Sgt. Frank Kwiatek z Philadephie, velitel čety těžkých zbraní. "Jediným problém je, že je krásná i pro odstřelovače. Od té doby, co zastřelili velitele, nikoho neoslovujeme hodností - pouze křestním jménem. Odstřelovači mohou být poblíž a velice rádi si vychutnávají naše důstojníky a velitele."

       Minuli jsme záložní rotu, kde si někteří muži dopřávají koupel s mýdlovou vodou ve svých helmách a ostatní mezitím píši dopisy nebo si čistí své zbraně. Prolezli jsme otvorem v živém plotu a pokračovali přes pole, dokud se neobjevila další mezera mezi hustým zeleným křovím. "Všechny tyhle otvory byly vytvořeny pomocí naší kulometné palby," říká Kwiatek.

       Jakmile jsme se dostali k předním liniím. Kwiatek průběžné přesouvá svůj pohled ze stromů na živé ploty a ze živých plotů na stromy, jako lovec na lovu divoké zvěře. "Sejmul jsem jednoho minulý týden přímo u tamtoho stromu," říká. "Myslím, že jsme to tady od nich už vyčistili, ale nikdy to nemůžete říct s jistotou. Nechci teď s nimi nic riskovat."

       Prošli jsme dalšími živými ploty. Vepředu bylo několik mužů u kulometů. Ostatní seděli v okopech a vzhlédli k nám, jakmile jsme se k nim přiblížili. Kwiatek si sednul, vytáhl svůj nůž a začal vyřezávat zářez na pažbě své pušky. "Rád si to vyřezávám, vždycky když mám čas," říká.

       Na pažbě bylo 21 zářezů a Kwiatek právě dělal zářez číslo 22.

       "Ještě 3 a budu mít splněno, co jsem si slíbil, když zabili mého bratra Teda. Pak zabiju dalších 25 skopčáků za svého bratra Jerryho. No a potom chci zabít co nejvíc Němců, kolik jen budu moci, protože nesnáším celej ten nacistickej systém."

       Kwiatek byl v Severním Irsku se svojí jednotkou, když jeho bratr Ted, 21letý střelec tanku, byl zabit na Sicílii. Kwiatek přísahal před muži ze své čety, že dostane 25 Němců, aby pomstil smrt svého bratra. O několik týdnů později byl Kwiatkovo 19letý bratr Jerry vážně zraněn v Itálii, a tehdy se Kwiatek zavázal, že zabije dalších 25 nácků jako odplatu.

       Během svých prvních 4 týdnů ve Francii Kwiatek sejmul 22 Němců, 20 se svou puškou Remington a 2 pomocí granátu. Když tento seržant čelil nepřátelským útokům, pravděpodobně zlikvidoval dalších tucet Němců pomocí samopalu, ale jak on říká: ,, Tyhle nepočítám. Když zabíjím Němce, chci se jim podívat přímo do očí. Chci je vidět, jak padají k zemi. Když skutečně padnou, skoro vidím obraz mých bratrů, jak se na mě usmívají. A největší radost mi dělá střílet odstřelovače, protože ti jsou sakra zákeřní."

       Z těch 22 zářezů symbolizuje právě 19 z nich zabité odstřelovače. Seržant Kwiatek zastřelil své první 4 Němce hned 10. června, když jeho jednotce bránili odstřelovači v postupu přes křižovatku poblíž Cerisy La Foret. Poté, co bylo několik Američanů zabito a další zranění, se velitel zeptal, zda se najdou dobrovolníci, kteří odstřelovače zneškodní. Kwiatek vystoupil z řady a přihlásil se. Pomalu se plížil lesem, až se dostal na přibližně 25 metrů za záda jednoho z odstřelovačů, který byl schovaný za silniční značkou. Vrchní seržant už měl Němce krásně na mušce, když najednou spatřil dalšího odstřelovače na stromě asi 50 metrů po své pravici. Takže si nejdřív vybral toho na stromě a až pak zneškodnil "odstřelovače za značkou."

       Ten odstřelovač na stromě dal Kwiatkovi jednu důležitou lekci. "Od té chvíle jsem se rozhodl, že budu sledovat každý strom, každý keř, každý živý plot." říká. O pár minut později Američané postupují přes křižovatku s Kwiatkem na konci formace své čety, aby zajistil její zadní krytí. "Viděl jsem, jak se živý plot mírně pohybuje," říká Kwiatek. "Ten den bylo trochu větrno, ale vítr vál z jiného směru, takže jsem měl docela podezření. Po špičkách jsem se přesunul ke křoví a spatřil Němce. ´Hej!´ Zařval jsem na něj, a když se Němec na mě otočil s připravenou puškou, prostě jsem ho odprásknul. Padnul dozadu na zem. Bylo po něm, další mrtvý skopčák. Později jsem si všiml, že to byl kapitán z jednotky německých výsadkářů."

       Ještě později ten den Kwiatkova jednotka postupovala ulicemi města, když Němci začali ostřelovat střed silnice. Kwiatek prozkoumával okolí, zatímco zbytek jeho mužů se kryl. Spatřil německou helmu vyčnívající za komínem jednoho z domů. "Dejte mi bazooku," zakřičel na jednoho ze svých mužů.

       Kwiatek se chlubí, že je "vědeckým lovcem odstřelovačů. "Abyste mohli zabíjet odstřelovače, musíte používat svou hlavu, ale ne ve smyslu, že vystrčíte palici nad křoví, aby na vás ti tupouni stříleli jak na hrnce v parku na Coney Island. Vždycky svým mužům říkám, aby drželi své palice u země. Ale občas chlapi zapomenou, a když se tak stane, no tak už jim toho moc říct nemůžu. Je příliš pozdě."

       Vyprávěl mi, jak zrovna pár dní zpátky jeden z jeho mužů vystrčil hlavu nad živý plot a dostal zásah. "Odstřelovač ho trefil rovnou do hlavy a jeho mozek mi vystříknul přímo do obličeje," říká Kwiatek. "Nikdy mi nebylo tak na zvracení. Každopádně Rogers (Pfc. Floyd Rogers z Rising Sun, Texas) a já jsme se rozhodli, že ho musíme dostat. Řekl jsem Rogersovi, aby si vzal helmu toho mrtvého vojáka a vystrčil jí nad živý plot, až mu dám signál. Přesunul jsem se o kousek dál, asi takových 40 metrů a dal Rogersovi znamení, aby vystrčil helmu nad plot. Jakmile se helma ukázala, ten blbec německej začal pálit a prozradil svou pozici. Dal jsem Rogersovi znamení, aby zas vystrčil helmu nad vrchol plotu, ale z jiného místa. Hned jak to udělal, uviděl jsem, jak se za křovím objevila frickova helma a hned pak ramena. Tak jsem mu to dal sežrat. Stačila jedna rána. Tihle bastardi ti stejnak nedají víc jak jednu ránu. No a tak prostě chcípnul. Dva dny jsem se koukal na to místo a jeho tělo tam pořád bylo. Další den ráno jsme zjistili, že jeho tělo už bylo ze křoví odklizeno."

       Kwiatek, ve svých 46 letech nejstarší odvedený voják ve své jednotce, je v armádě už 27 let. Strávil celkem 19 měsíců jako střelec kulometu ve Francii během 1. světové války. Je ve stejné četě už od roku 1924 a jejím velitelem se stal v roce 1940. Jeho dcera slouží v hodnosti kapitán jako armádní sestra v Itálii. Jeho muži ho přezdívají "Hardtack Murphy" jméno, které používal na začátku třicátých let, kdy v armádě boxoval v lehké váze.          

       "Je to doprdele skvělej velitel," říká PFC. James W. Justus, 19 let, Key West, stát Florida. "Jediný problém je, že chce ukončit válku sám. Vždycky, když ho vidím, kouká někam do křoví. Myslím si, že bude dost smutnej, až tahle válka skončí a už tu nebudou žádní odstřelovači, které by mohl zabíjet." 


     Tímo končí článek Sgt. Waltera Peterse, vydaný 23. července 1944 v časopisu YANK. Krátce po odjezdu Sgt. Peterse zahájila 2. pěší divize útok na kótu 192. Kóta 192 byla významným bodem v krajině a její držení nepřítelem ohrožovalo postup spojeneckých jednotek na město St. Lo. Právě 1. prapor T/Sgt. Kwiatka a PFC. Rogerse nesl hlavní tíhu bojů a ale také ztrát. Hned první den útoku, tedy 11. července 1944, byl těžce zraněn minometnou palbou T/Sgt. Kwiatek a musel být převezen do evakuační nemocnice ve Skotsku. Brutální boje o kótu 192 si i nadále vybíraly svou daň a o den později, 12. července, byl zabit PFC. Rogers.

     T/Sgt. Kwiatek se vrátil ke své divizi v prosinci 1944. Pozice 1. praporu byly 17. prosince těžce ostřelovány německým dělostřelectvem a následně doslova přejety a zničeny elitními pancéřovými divizemi SS. T/Sgt. Kwiatek byl od té doby veden jako MIA, tedy ztracený v boji. V kronice 38. pěšího pluku se píše, že T/Sgt. Frank Kwiatek, nejstarší příslušník pluku, byl ve svých 46 letech pravděpodobně zajat postupujícím nepřítelem. Dlouho se spekulovalo, zda byl opravdu zajat či zabit v boji. V posledních letech však díky pátrání vyšlo najevo, že skutečně prošel zajetím v zajateckých táborech Stalag IV B v Německu a později Stalag VIII A v Polsku. Dočkal se osvobození a z armády byl slavnostně propuštěn 7. června 1946. Bylo mu tehdy 48 let. Z březnového vydání novin Lock Haven roku 1947 je zřejmé, že Frank Kwiatek si za svou službu vysloužil krom stříbrné hvězdy, bronzové hvězdy a purpurového srdce i nejvyšší vyznamenání Medal of Honor. Frank Kwiatek umírá v roce 1960. Slib, který si dal, bohužel nestihl splnit, především kvůli zajetí. Přesto mu je oficiálně připisováno 38 zabitých Němců. 


     PFC Floyd Lafayette Rogers se narodil ve 3 hodiny odpoledne 29. listopadu 1919 ve městě Rising Star, okres Eastland, stát Texas. Pocházel z typické farmářské rodiny, kterých byste v Texasu našli nespočet. Jeho otec, Joseph L. Rogers, veterán z první světové války, byl farmářem a Floydova matka, Annabelle Martha Rogers (rozená Boyd), byla ženou v domácnosti.

     Floyd Rogers měl za sebou první rok vysoké školy, když ve svých 19 letech vstoupil 15. ledna 1941 do armády ve Fort Worth, Texas. Při odvodu Floyd měřil 183 cm a vážil 79,5 kg. V záznamech ho najdete pod ASN 18038434. Do armády vstoupil dobrovolně, a to zřejmě z toho důvodu, aby finančně vypomohl rodině. Po svém výcviku byl přidělen ke 2. pěší divizi a odplul s ní vstříc bojům v Evropě. Fotografie níže přiložená byla vyfocena během tvrdých bojů mezi živými ploty Bocage 29. června 1944, kde Floyd Rogers vynikl svou chrabrostí, neohrožeností a obětavostí v boji, za což mu byla udělena stříbrná hvězda. Podle hlášení důstojníků 2. pěší divize, Floyd Rogers sám zabil svým Browning Automatic Rifle 27 Němců, především odstřelovačů, kteří způsobovali těžké ztráty během postupu divize. 12. července bohužel padl v boji. Bylo mu tehdy pouhých 24 let.


ZDROJE:
- Časopis Yank, britské vydání, 23. července 1944, strana 5.

Google+ Google+ Youtube Twitter
Aktuality

Nové fotografie!

11.10.2017

Do Fotogalerie jsme vložili fotografie z poslední akce, kterou jsme nazvali "Hotel Adolf". 

Nové fotografie!

04.04.2017

Do Fotogalerie jsme přidali nové fotografie z našeho únorového cvičení. 

Nové fotografie!

06.03.2017

Po dlouhé době jsem přidali nové fotky ze vzpomínkové akce, které jsme se zúčastnili v únoru letošního roku. Najdete je v sekci Fotogalerie


Naše projekty

Plzeň 1945
Back to 1945

Naši partneři

ČsOL Patton Memorial Pilsen


Výběr jazyka

Patton Memorial Pilsen Patton Memorial Pilsen Patton Memorial Pilsen Patton Memorial Pilsen

- Select Language -