Podzimní cvičení – Stolberg 1944

Poslední říjnový víkend se náš klub zúčastnil na pozvání členů KVH Soldaten podzimního cvičení tematicky zařazeného do období bojů o německé město Cáchy v říjnu 1944. Během akce jsme představovali příslušníky Company K, 16th Infantry Regiment, 1st Infantry Division, kteří bojovali ve dnech 15. – 16. října 1944 na východním předměstí Cách. U města Stolberg proti nim stáli muži německé 12. Volks-Grenadier-Division, které na této akci věrně ztvárnili členové KVH Soldaten.

„Naším úkolem byl průzkum a mapování pohybu nepřítele v zalesněné oblasti západně od města Stolberg. Na velitelství jsme dostali vysílačky SCR-300 a SCR-536 ale také mapu s vyznačenými místy, kde byl nahlášen pohyb nepřítele. Náš tým byl složený z kluků z 3. družstva, 2. čety, roty K (dohromady 9 mužů). Po krátké poradě jsme přibližně v 9:30 vyrazili.

Náš postup komplikovala hustá mlha, nepřítel mohl být ukrytý prakticky kdekoliv. Po vstupu do lesa velitel průzkumu, Pfc. Principato, rozdělil hlídku na dva týmy. Průzkumný tým ve složení Pvt. Taylor, Pvt. Hoffman a Pvt. Easton (operátor vysílačky SCR-536) postupoval po vedlejších cestách a snažil se lokalizovat nepřítele. Hlavní tým se přesouval k nejvyššímu bodu západně od města Stolberg. Stále bez kontaktu s nepřítelem zaujal hlavní tým obranná postavení na vrcholu kóty. Oba týmy i nadále udržovaly radiové spojení.

Zdálo se, že v oblasti není žádný nepřítel. Průzkumný tým se tak přesunul a na jedné z hlavních cest zaznamenal pohyb nepřítele. Během přepadu se podařilo průzkumnému týmu zajmout jednoho německého vojáka, ale po silné přestřelce se musel celý tým stáhnout. Během německého protiútoku byl těžce zraněn člen průzkumného týmu Pvt. Taylor. Pvt. Easton stihl ohlásit situaci a koordináty, poté bylo radiové spojení ztraceno.

Hlavní tým se vydal na pomoc průzkumnému týmu. Podařilo se nám spojit s průzkumným týmem, ale stále jsme pohřešovali Pvt. Taylor. Během přestřelky s nepřítelem jsme zajali německého velitele. Němci se však nevzdali a s daleko větší silou na nás zaútočili ve snaze osvobodit svého velitele. Museli jsme ustoupit. Při ústupu jsme našli silně krvácejícího Pvt. Taylor, který byl v bezvědomí. Podařilo se nám jej odnést na bezpečné místo, kde jsme mu poskytli první pomoc, ale neměli jsme dostatek zdravotnického vybavení. Jeho stav byl kritický. Německý velitel nám toho při výslechu mnoho neřekl, ale nabídl nám pomoc. Báli jsme se, že to bude léčka, ale Pvt. Taylor potřeboval nutně ošetřit.

Pfc. Principato a Pvt. Easton odvedli německého velitele zpátky na místo přestřelky, kde jsme zahájili vyjednávání s německou jednotkou. Výměnou za německého velitele nám byl nabídnut německý zdravotník a lékařské vybavení. Nutno podotknout, že nepřítel jednal skutečně čestně a bez zášti. Mladý německý zdravotník ochotně ošetřoval Pvt. Taylor. Uměl trochu anglicky, a tak jsme mu mohli asistovat. Podařilo se mu stabilizovat zdravotní stav Pvt. Taylor. Pfc. Principato a Pvt. Hoffman odvedli německého zdravotníka zpátky k německým liniím a zbytek hlídky mezitím zahájil evakuaci zraněného. Na velitelství jsme oznámili naší pozici. Na půli cesty si zraněného převzali naši zdravotníci. Snad bude brzy v pořádku.

Sepsáno na základě výpovědí Pfc. Giuseppe Principato a Pvt. James R. Kydland.

Velké poděkování patří členům KVH Soldaten za skvělý přístup a pozvání na akci. Těšíme se na další setkání!

Poslední hlídka – květen 1945

Poslední červnový víkend se členové našeho spolku zúčastnili krátkého pochodu a průzkumu oblasti v lokalitě Nebílovy. Tématem našeho cvičení byla polovina května 1945, kdy skupinky českých povstalců a příslušníků Revolučních gard naháněly po lesích množství německých vojáků a jejich spojenců, snažících se uprchnout před sovětským zajetím. Této snaze byly mnohdy nápomocny i americké jednotky, které se snažily eliminovat poslední hrozby v okolí.

Naši úkolem byl průzkum lesů a usedlostí západně od obce Nebílovy, kde byl hlášen výskyt roztroušených německých jednotek. Společně s tímto úkolem bylo třeba v terénu vyzkoušet spojení pomocí našich vysílaček SCR-300 a SCR-536, které jsou nově v provozu.

Po krátké instruktáži jsme se rychlým přesunem obcí dostali do oblasti, kde byl hustší porost. Teplota již brzy dopoledne dosahovala 30 stupňů. Rozdělili jsme se na dvě družstva po sedmi lidech a v každém z družstvu byl určen radista, který operoval s vysílačkou. V prvním družstvu zastával tuto funkci Pvt. Christopher P. Peterson, který obsluhoval hlavní vysílačku SCR-300. Ve druhém družstvu to byl Pvt. Jacob E. Easton, který měl na starost SCR-536. Druhé družstvo zajišťovalo průzkum a postupovalo velmi hustým terénem ve snaze dosáhnout stanoveného cíle – zdroji pitné vody. Spojení fungovalo, a tak obě družstva koordinovala svůj postup. Vlivem komplikací během postupu druhého družstva bylo rozhodnuto, že první družstvo obsadí zdroj pitné vody jako první. Obě družstva se krátce na to opět spojila a při následném postupu oblastí průzkumu nebyla zaznamenána žádná aktivita nepřítele, proto se jednotka po pěti hodinách opět vrátila na výchozí pozice do obce Nebílovy.

Během akce nebylo pořízeno mnoho snímků, avšak část z nich byla pořízena na americký válečný fotoaparát Kodak 35.

The Night Patrol at „Franczik´s House“

Černobílé fotografie byly pořízeny na originální americký válečný fotoaparát Kodak model 35.

Back to 1945 (2019)

V sobotu 23. února se ukutečnil již XI. ročník našeho tradičního tanečního a dobového večíreku Back to 1945 a my velice děkujeme všem návštěvníkům, kteří si tuto akci nenechali ujít. Vytvořili jste dokonalou atmosféru, kterou jste si snad náležitě užili. Děkujeme výtečné kapele Pilsner Jazz Band, tanečníkům z Dance by Lion’s, ale i všem členům klubů vojenské historie a swingařům, kteří sál Saloon Roudná zaplnili zábavou.

Naše poděkování patří i dalším partnerům akce, kterými byli Saloon Roudná, Československá obec legionářská, Město Plzeň, firma WashTec a firma AZ Hofman Plzeň. Velké poděkování patří také panu Milanovi Svobodovi za perfektní fotodokumentaci celého večera.

Více informací o naší akci zde: http://backto1945.cz/

Dobře mířená lež

Druhá světová válka dala vzniknout mnoha příběhům, mezi kterými pochopitelně převládají ty tragické. Učíme se je znát ve školách, čteme o nich v novinách či odborných publikacích, slýcháme je z úst dosud žijících pamětníků a třeba si je i každoročně připomínáme. Tyto příběhy mají pěvně dané hranice jejichž základem je pravda a množství důkazů, že tomu tak skutečně bylo. Nědělá nám proto nejmenší potíž si je vyslechnout, uvěřit jim a následně je předávat dále. Co když je ale mezi námi příběh, který třeba není založen na pravdivých základech, objevil se odněkud z neznáma a začal se šířit jako vlna mezi těmi, které mohl a zřejmě i chtěl zasáhnout nejvíce. Příběh, který je tvořen šedým závojem smrti, okamžitě rozdělil přátele, milované a blízké. Naprosto fascinující na tomto klamu je fakt, že dokázal přežít do dnešních dnů a lidé, které bolí nejvíce, mu doposud věří.        

To víte, že ano. Pamatuju si Američany, bydleli u nás. Když se pak vraceli zpátky do Států, tak jejich loď najela na minu a potopila se. Všichni bohužel zemřeli. Výpovědi podobného znění jsem slýchával už od dětství z mnoha stran. Čas od času se lišilo především místo, kam Američané vlastně pluli. Sem tam některý z pamětníků zaměnil Spojené státy za Japonsko, ale to nic neměnilo na jejich skálopevném přesvědčení, že při potopení lodi všichni vojáci zahynuli. I u nás na vsi se o tom dodnes povídá. Sám jsem tomu zprvu věřil a proč taky ne, tragický a snadno uvěřitelný příběh, který mohl rázem vymazat velké množství osob z našich myslí. Od té chvíle jsem při každé další zmínce o oné potopené lodi přemítal nad osudy jednotlivých vojáků, kteří zde bydleli po vesnicích u českých rodin, a jejich návrat domů pak zmařila taková tragédie. Většina pamětníků se shodla na tom, že to byli příslušníci 2. pěší divize, jejichž nášivka indiána na ramenou se nedala zaměnit a především zapomenout. Právě oni se měli stát onou obětí potopení transportní lodi. Bylo by to jinak asi až moc snadné pátrání, kdyby se stejným tvrzení nezačali přicházet i pamětníci, u nichž byli zcela určitě ubytovaní příslušníci jiných divizí. Rázem tak s 2. pěší divizí začali sdílet tento smutný status i vojáci 16. obrněné divize, 97. pěší divize či 90. pěší divize a dalších, včetně mnoha jednotlivých ženijních, zdravotnických a týlových jednotek, které v západních Čechách na jaře roku 1945 pobývaly.  Mýtus o potopené lodi se stal fenoménem a v utonulých vojácích rázem mnozí viděli ty své Američany, se kterými se přátelili a kteří u nich pobývali. Díky dopisům adresovaným do Států, které se vracely nedoručeny či těm mnohým, které do Čech nikdy nedošly, nebylo vlastně ani tak těžké přisoudit stejně tragický osud Američanům, které lidé osobně znali. Zkrátka řečeno domnělých obětí bylo najednou tolik, až se mohlo zdát, že se z Evropy žádný americký voják nevrátil.

Dokud mluvíme pouze o obětech, převládá u nás neurčitý vnitřní klid pramenící především z anonymity, kterou pojem oběť či padlý vyjadřuje. Situace je ale rázem jiná v případě, kdy oběti tohoto lodního neštěstí začínají dostávat jména, tváře a adresy domovů ve Spojených státech, kam se z války vracely za rodinami. Při mém pátrání netrvalo dlouho a pamětníci či jejich rodinní příslušníci začali postupně vystupovat s podpisy amerických vojáků v denících, na pohlednicích ale i na fotografiích, které tyto vojáky zachycovaly. A to se nakonec pro mě stalo klíčové. Měl jsem tak dostatek informací, abych se mohl ponořit do pátrání po potopené transportní lodi. Přestože v dnešní době není žádná potíž dostat se ke klíčovým materiálům a informacím, kdy je v tomto směru internet a s ním nejrůznější on-line databáze vděčným pomocníkem, už po prvotním hledání jsem zjistil, že to nebude tak jednoduché, jak se zdálo.

Ukázalo se totiž, že žádné důkazy o této tragédii nebo kterékoliv jiné i v daleko menším rozsahu fakticky neexistují. Relevantním zdrojem při mém pátrání byla známá internetová stránka ww2troopships.com, která mapuje plavby spojeneckých transportních lodí v průběhu 2. světové války. Stránka čerpá především z přímých výpovědí spojeneckých vojáků, kteří se tehdy na lodích plavili. Najdeme zde například pro nás velmi důležité informace o transportu 2. pěší divize zpátky do Spojených států. Tato divize se včetně přidělených jednotek dle stránky ww2troopships.com, divizních brožur a vzpomínek veteránů plavila celkem na 3 lodích a to následovně: loď USS Monticello, která vyplula z francouzského přístavu Le Havre 12. července 1945 a dorazila do přístavu v New Yorku 20. července. Další loď USS General W. P. Richardson vyplula rovněž 12. července z přístavu Le Havre a do přístavu ve městě Boston dorazila 19. července 1945. Poslední lodí, na které se plavily jednotky 2. pěší divize, byla SS Marine Panther, která vyplula z Le Havre 13. července a do přístavu v New Yorku dorazila 20. července 1945. Ani u jedné z lodí nejsou dle dostupných zdrojů hlášeny jakékoliv problémy během plavby a všechny 3 lodě tak bezpečně dopravily příslušníky 2. pěší divize zpátky domů.

Lodní záznamy, které jsou na internetu dostupné, nejsou bohužel kompletní a nedají se tak dohledat informace o přepravě všech dalších divizí a jednotek, které na našem území působily. Rozhodl jsem se, že budu dále pátrat v brožurách a publikacích jednotlivých divizí, zda nenarazím na zmínku o nehodě některé z transportních lodí, která by způsobila ztráty na lidských životech příslušníků daných divizí. Naštěstí mohu říci, že ani zde jsem nepochodil, neboť ve veškerých dostupných dokumentech a publikacích ke konkrétním divizím nebylo ani slovo o potopené transportní lodi nebo jakémkoliv problému během transportu jednotek. Všechny se tak v pořádku vrátily do Spojených států.

Co se týče plavby na moři, té si zdaleka nejvíce užili příslušníci 97. pěší divize, které si mohou pamatovat pamětníci například z Chebu, Konstantinových Lázní, Chodové Plané, Plzně či Tachova. To bylo také důvodem, proč jsem se na ně zaměřil v dalším pátrání po potopené lodi. Do Evropy připlula 97. pěší divize 2. března 1945. Zpět do Spojených států se vracela 16. června 1945 na lodi SS Brazil a 25. června doplula do přístavu ve městě Boston. Po 2 měsících strávených přípravou ve výcvikových táborech Camp Shanks a Fort Bragg se příslušníci 97. pěší divize nalodili na USS Grundy a 1. září 1945 odpluli přes Tichý oceán. Další destinací byl ostrov Cebu na Filipínách, kam dorazili 16. září a poté se na další lodi přesunuli do Japonska, kam dopluli 25. září coby jednotka okupační správy.  Z Japonska odplouvali domů 6. prosince 1945 a do přístavu ve Spojených státech dorazila 97. pěší divize 26. prosince. Šance, že bych v dokumentech 97. pěší divize mohl najít záznam o potopené lodi, byla pochopitelně vyšší než u divizí, které se plavily pouze z Evropy do Spojených států a byly tak této námořní martýrie ušetřeny. A ani zde jsem nenašel žádnou zmínku, že by se některá z transportních lodí potopila či během plavby dostala do problémů.

Pokud se vrátím k transportním lodím, které přepravovaly 2. pěší divizi, dostaneme další důležitý poznatek pro naše pátrání. USS MonticelloUSS General W. P. Richardson a SS Marine Panther se liší kapacitou osob, které jsou schopny přepravit. Ale i přesto se bavíme o oficiálních číslech v rozmezí od 4.000 do 10.000 pasažérů na jednu transportní loď. V dějinách námořní dopravy jsme byli již mnohokrát svědky toho, jak na sebe dokázalo lodní neštěstí strhnout veškerou pozornost tehdejší společnosti. Chápu, že by mi mnozí mohli argumentovat schopností vlády Spojených států zatajit pravdu zvláště po tom, co se stalo během cvičení Tiger v dubnu 1944. Je třeba si ale uvědomit, že v létě 1945 byly některé skutečnosti odlišné. Kdyby opravdu došlo k potopení transportní lodi a vláda Spojených Států by se snažila tento fakt zamést pod koberec, je velice nepravděpodobné, že by se to u ztráty stovek či snad tisíce lidských životů, a to již dávno po ukončení války v Evropě, dalo vůbec před veřejností skrýt. Mnozí vojáci totiž mezitím stihli ze sběrných táborů ve Francii poslat rodinám dopisy, ve kterých je informovali o svém návratu domů. Přestože jsou lodní tragédie obecně velmi sledované a můžete se tak o nich dočíst z různých zdrojů, v našem případě mi stále chyběly jakékoliv důkazy, že by tento mýtus mohl být skutečně založen na pravdě. Nezbývalo mi nic jiného, než se obrátit na samotné veterány 2. světové války, kteří se na těchto lodích před 73 lety plavili zpátky domů. Právě oni jsou schopni nám poskytnout velmi detailní obraz toho, jak probíhala jejich plavba v létě 1945.

Oslovil jsem mého přítele Sgt. Glynn G. Raby, veterána 2. pěší divize, jehož 9. pěší pluk byl na konci války umístěný například v Rokycanech, Starém Plzenci, Klatovech a do Spojených států se plavil na lodi USS General W. P. Richardson. Glynn mi na mou otázku velice ochotně odpověděl: „Na lodích nás plulo většinou 8 až 10 tisíc. Naše divize se plavila na 3 lodích. Kdyby se některá z nich potopila, hned by se o této tragédii vědělo. Nikdy jsem neslyšel, že by se něco takového stalo.“ Další veterán 2. pěší divize, který je známý především coby pravidelný účastník Slavností svobody v Plzni, Col. (R) Earl Ingram k této otázce odpověděl: “Já sám jsem živoucím důkazem, že se nic takového nestalo.“ Ve stejném duchu vypovídají i veteráni z dalších divizí, například Cloyd C. Green z 13. pěšího pluku, 8. pěší divize na můj dotaz odpověděl: „Tak to slyším opravdu poprvé. Domů jsem se plavil na začátku července 1945 a nevím o žádné transportní lodi, která by se potopila.“  Tito veteráni stejně jako tisíce dalších, kteří se vrátili domů, založili rodinu a žili svůj život ještě mnoho let poté, co zde byli mylně prohlášeni za mrtvé, jsou skutečně živým důkazem, že k potopení lodi vlastně vůbec nedošlo.

Při hledání dalších podkladů pro tento článek jsem se obrátil na Tommy Lofton, bývalého historika a kurátora slavného The National WWII Museum v New Orleans a současného ředitele Mississippi Armed Forces Museum. Jeho dědeček James Lofton byl shodou okolností příslušníkem 2. pěší divize, podílel se na osvobozování západních Čech a svou válečnou anabázi zakončil v Plzni. James Lofton se rovněž plavil zpátky do Států na USS Monticello. Tommy Lofton se díky své práci specializuje rovněž na rozhovory s veterány, jejichž výpovědi pečlivě zaznamenává a neváhá za nimi kvůli tomu cestovat i přes celé Spojené státy. Proto byl překvapený, když se dozvěděl o příběhu potopené lodi s utonulými americkými vojáky, neboť o něčem takovém slyšel poprvé až ode mě. Jako důkaz, že k něčemu takovému nedošlo, nám pro tento článek zapůjčil sérii fotografií, které jeho dědeček pořídil 20. července 1945 v přístavu v New Yorku během návratu 2. pěší divize do vlasti.

Společně s fotografiemi existuje ještě jeden velmi důležitý důkaz o bezpečném návratu příslušníků 2. pěší divize zpátky do vlasti a tím je publikace „Connecticut Men of the Second Division“. Jedná se o brožuru, která obsahuje vzpomínky občanů státu Connecticut, kteří sloužili za války v řadách 2. pěší divize. Tato publikace byla vydaná v srpnu 1945, tedy po návratu vojáků domů a titulní stránku zdobí fotografie transportní lodi 2. pěší divize USS Monticello po připlutí do přístavu v New Yorku.

Tommy Lofton mě rovněž upozornil, abych ve svém článku nezapomněl zmínit fotografie, na kterých slavná herečka a zpěvačka Marlene Dietrich vítá v New Yorku, 20. července 1945, příslušníky 2. pěší divize, kteří se vrátili právě na lodi USS Monticello.

Důkazy se zdály nezpochybnitelné a pravda se tak nacházela jinde, než tomu bylo na začátku. Mohl jsem již s jistotou říci, že k potopení lodi s americkými vojáky nedošlo a lidé bohužel uvěřili v klam. Po tomto zjištění jsem se ale začal ptát sám sebe, zda mi někdo bude chtít uvěřit a jak bude znít po tolika letech pravda pro ty, kteří se již dávno rozloučili s těmi, které měli rádi. Odpověď na mou otázku jsem dostal hned záhy v půlce května 2016, kdy se na mě obrátil kamarád a kolega z KVH Tommy & Yankee s příběhem své babičky, paní Blanky Kůstkové.

Pátrání po domnělých obětech

Paní Blanka Kůstková pocházela z malé obce Oplot na Přešticku a ráda vzpomínala na americké vojáky, kteří byli ubytovaní u nich na statku. Franz Felz, desátník Emil Casilli, seržant Arthur Maselo a Harvey Founders, jména amerických vojáků, která byla vepsána úhledným písmem na několik fotografií pořízených v květnu 1945. Společně se vzkazy od amerických vojáků tvoří tyto fotografie nádhernou vzpomínku na dny nově nabyté svobody a nových přátelství. Jména čtyř Američanů, které paní Blanka Kůstková a její rodina díky zprávě o potopené lodi již dávno prohlásila za mrtvé, mi byla až do května 2016 neznámá. Byl jsem však požádán, zda bych nedovedl zjistit více. Jelikož se posledních 5 let detailně zabývám pátrání po amerických vojácích, kteří u nás v roce 1945 pobývali, a jen díky znalosti jména se dá velmi často při pátrání slavit úspěch, netrvalo dlouho a mohl jsem s jistotou říci, že se tito vojáci vrátili bezpečně domů.

Abych dodal váhu svým slovům a dokázal přesvědčit paní Blanku Kůstkovou, že se vojákům při plavbě domů skutečně nic nestalo, kontaktoval jsem ve Spojených státech syna desátníka Emila Casilli, pana Josepha Casilli. Ten byl více než nadšený z fotografií z Československa, na nichž je jeho otec se svými spolubojovníky. Zpráva o domnělé potopené lodi jej velice překvapila, jeho otec se o ničem takovém nikdy nezmínil. Joseph Casilli následně společně s pozdravy do České republiky zaslal také fotografii svého otce, na které je zachycen na zápraží svého domova v Brooklynu, New York, po svém návratu z války.  Sám Joseph Casilli prohlásil, že je nezvratným důkazem toho, že se jeho otec vrátil domů, neboť se narodil v roce 1955 jako nejmladší ze 3 synů rodiny Casilli. U rodiny paní Blanky Kůstkové zavládla po této zprávě obrovská radost a klid, že se američtí vojáci přeci jen vrátili v bezpečí domů. Bohužel desátník Emil Casilli zemřel v roce 2010, tedy několik let předtím, než jsme mohli paní Blanku Kůstkovou spojit s vojákem, na kterého si z dětství uchovala vzpomínky.

Toto je pouze jeden z mnoha lidských příběhů, které stvořila zpráva o potopené lodi. Jedná se ale skutečně o pouhý výmysl nebo účelovou lež, které se mělo uvěřit? Kde je vlastně původ příběhu potopené lodi? Ptal jsem se dále Ivana Rollingera, kurátora a spoluzakladatele muzea Patton Memorial Pilsen. Ivan Rollinger se s mnoha americkými veterány zná již od jejich prvních návštěv Plzně v 90. letech a pochopitelně se tak příběh o potopené lodi nevyhnul i jemu. Potvrdil mi, že při svém pátrání došel ke stejným závěrům. Dle jeho slov muselo jít o smyšlenku, která byla záměrně v západních Čechách vypuštěna, aby se zcela zpřetrhaly kontakty mezi našimi občany a americkými vojáky, aby naši lidé co možná nejrychleji na osvoboditele západních Čech zapomněli. Vysvětlení, které se jeví jako nejpravděpodobnější dostává pevné základy ve chvíli, kdy se mým kolegům podařilo narazit v novinách (speciální příloha Plzeňského deníku ke Slavnostem svobody 2005) na článek „Zamilovala jsem se do černého prince“ paní Jarmily Bauerové ze Stříbra. Paní Jarmila Bauerová v části článku, kterou jsme zvýraznili, zmiňuje plzeňský rozhlas, který jim tuto zprávu oznámil jako první, včetně jmen padlých vojáků z potopené lodi. Zdá se, že zpráva o smrti vojáků z potopené lodi tak skutečně pocházela z důvěryhodného zdroje. Zde ale bohužel končí všechny nám doposud známé stopy po původu zprávy o potopené lodi. Jedno je ale jisté. Všechny střípky této hádanky stále více poukazují na fakt, že se jednalo o záměrně vypuštěnou lež, která i po více jak 73 letech nadále vítězí nad pravdou v myslích těch, kterým mohla ublížit nejvíce.


Tento článek jsem se rozhodl napsat, neboť jsem již nedokázal přihlížet smutku, který se šíří mezi pamětníky při každé zmínce o vojácích, kteří našli smrt při plavbě domů. Rád bych těmto lidem dal zcela oprávněnou naději na šťastný konec a odstranil tak trpkou vzpomínku na ty, kteří ve skutečnosti nikdy na cestě domů nezemřeli. Původ zprávy o potopené lodi není doposud znám, a proto věřím, že má slova nejsou závěrem tohoto příběhu, ale teprve začátkem dalšího, daleko hlubšího pátrání, neboť dokáží probudit zájem obětí této lži, kteří už v něco podobné ani nedoufali. Proto pokud se tento článek týká i Vás a chtěli byste se s námi podělit o vzpomínky či informace, které by nám mohly v našem pátrání ohledně této klamné zprávy pomoci, prosíme Vás, neváhejte se na nás určitě obrátit. Zároveň jsme si vědomi, že se jedná o skutečně bolestivé téma a může být pro některé těžké uvěřit výsledkům našeho pátrání. Proto se všem zájemcům zároveň nabízíme, že jim bezplatně vyhledáme poválečný osud jejich amerických vojáků a přátel, kteří měli při této lodní tragédii údajně zahynout. Neváhejte nás prosím v obou případech kontaktovat na naší e-mailové adrese: tommy-yankee@email.cz. Třeba i Váš příběh může vnést nové světlo do případu “potopené transportní lodi”. Budeme za to moc rádi. Děkujeme. 


Spirit No. II.

První víkend v září jsme společně s kolegy z KVH 612th TD Battalion z.s. Plzeň uspořádali tématickou akci „Spirit No. II.“, v rámci které jsme si vyzkoušeli činnost v husté sítí živých plotů, které brzdily spojenecký postup v prvních týdnech bojů na západní frontě. Členové našeho klubu představovali muže z roty E, 23. pěšího pluku, 2. pěší divize, kteří na začátku července 1944 působili v oblasti obce Bérigny ve Francii. Cílem akce byl průzkum rozsáhlé oblasti ve snaze lokalizovat pozice nepřítele, kterého pro tyto účely představovali muži z KVH Soldaten. Oblast připomínala spíše bludiště tvořené živými ploty, a tak se akce omezila na jednotlivé menší střety s nepřítelem. Atmosféru umocnilo počasí, které bylo chladné a deštivé, což odpovídalo létu 1944 v Normandii. Předlohou nám byly vzpomínky mladého poručíka roty E, Thomas C. Quigley, pro kterého byly boje u obce Bérigny vůbec první bojovou zkušeností. Vzpomíná na ně následovně: „Pozorovali jsme s radistou pozice nepřítele skrze díry ve střeše staré stodoly. Našli jsme postavení německých minometů a samohybné dělo, a tak jsem na ně začal navádět naše dělostřelectvo. Byli jsme tam asi 45 minut, když podlahou proletěly střely z německého samopalu. Německá hlídka byla ve stodole přímo pod námi a hledala nás. Řekl jsem radistovi, ať vyskočí z okna. Udělal to tak rychle, že zapomněl na naši vysílačku. Nechtěl jsem ji tam nechat Němcům, tak jsem si jí přehodil přes rameno a vyskočil ze stodoly. Měl jsem štěstí. Kdybych nepřistál v hromadě hnoje, asi bych si zlomil páteř. Každopádně jsme se dostali zpátky k našim pozicím, aniž by nás spatřili.“

Ještě jednou děkujeme kolegům z KVH 612th TD Battalion a KVH Soldaten za spolupráci a těšíme se na další akci.

Anniversary of the 16th Armored Division

V neděli 15. 7. 2018 se členové našeho klubu podíleli na vzpomínkové akci k 75. výročí zformování americké 16. obrněné divize, která se v květnu 1945 podílela na osvobození Plzně. Akce se konala u pomníku vzpomínané divize před budovou České národní banky v plzeňské Husově ulici. Akci pořádal KVH 16th Armored Division ve spolupráci s Asociací americké 16. obrněné divize (16th Armored Division Association), Patton Memorial Pilsen, Městem Plzeň a KVH Tommy & Yankee z.s. Plzeň. Akce se zúčastnil také náměstek plzeňského primátora, pan Martin Baxa. K založení americké 16. obrněné divize došlo v červenci 1943 ve výcvikovém táboře Camp Chaffee ve státě Arkansas (USA). Prvním velitelem divize byl jmenován generálmajor Douglas T. Green, po kterém velení nad divizí převzal brigádní generál John L. Pierce. Ten také divizi velel v době jejího odjezdu do Evropy v lednu 1945 a nasazení na frontě. Divize se podílela na osvobozování západních Čech a její největší bojovou akcí se stalo samotné osvobození západočeské metropole.

Za fotografie děkujeme Janu Englerovi a Milanovi Prajzlerovi

Natáčení spotu pro projekt Plzeň 1945

Dnes Vám přinášíme sérii fotografií pořízených během natáčení video spotu pro náš projekt Plzeň 1945 / Pilsen 1945 a Slavnosti svobody v dubnu letošního roku. Jak to vypadalo za kamerou, se podívejte níže! Za krásné fotografie děkujeme Skořepa Photography! Za spolupráci a realizaci spotu ještě jednou děkujeme Epic Cam Guy Productions! 

Ještě než se vrhnete do prohlížení samotných fotografií, tak si připomeňmě hotový spot.



Setkání s Anthonym Cervizzi

V sobotu 24. února měl náš klub tu čest hostit Anthony Cervizzi a Randy Phillips, novodobé veterány americké armády, kteří nás přijeli navštívit do Plzně. Anthony nám představil příběh svého dědečka, Victor A. Cervizzi, který během 2. světové války sloužil u 9. pěšího pluku, 2. pěší divize a zúčastnil se celého bojového tažení roty K, včetně významných bojů o Heartbreak Crossroads a obranu Lausdell během bitvy v Ardenách. V květnu 1945 se Victor Cervizzi podílel také na osvobozování západních Čech. Victora Cervizzi a jeho spolubojovníky si mohou pamatovat například pamětníci z Rokycan a také Klatov, kde byli muži z roty K umístěni před jejich návratem domů.

Anthony Cervizzi sloužil v americké armádě 24 let a zúčastnil se velkého množství zahraničních misí, nejdříve coby příslušník 2-6 CAV a později u 3-159th ARB. Randy Phillips je novodobým veteránem 2. pěší divize se kterou sloužil v Koreji. Později pak s Anthonym sloužil v Iráku. Byli jsme velmi rádi, že se s námi Anthony a Randy podělili o své bohaté zkušenosti z armády a my se tak mohli dozvědět více ze života současných vojáků. Na závěr se Anthony rozhodl věnovat do sbírek našeho klubu velkou kolekci předmětů, které mapují jak jeho osobní službu v armádě, tak také službu jeho dědečka během 2. světové války. Tato sbírka bude součástí našich budoucích výstav.

Tímto bychom chtěli poděkovat Anthony Cervizzi a Randy Phillips za báječný den a také Patton Memorial Pilsen za skvělé přijetí a poskytnuté prostory pro naše setkání.

The Death Factory: Flossenbürg, 1945

Na pozvání našich kolegů z KVH Soldaten jsme se zúčastnili v sobotu 9. prosince 2017 v okolí obce Nečtiny soukromé akce, kterou jsme na základě tematického a časového zasazení pro naše potřeby pojmenovali „The Death Factory: Flossenbürg“. Během ní jsme představovali vojáky americké 97. pěší divize, kteří se v dubnu 1945 pohybovali v rámci svého operačního nasazení kolem koncentračního tábora Flossenbürg nedaleko československých hranic, kde se setkali s těžko popsatelnými hrůzami nacistické mašinérie. Společně s přáteli z KVH 612th TD Battalion jsme složili dvě pěší družstva, jejichž prvotním úkolem byl dopolední průzkum vesnice a okolí a také zajištění trosek u přilehlého zámku. Krátce po poledni se část naší jednotky dostala do bojového kontaktu s přesouvajícím se nepřítelem, který nám i přes svoji nevýhodnou situaci dokázal zpočátku klást značný odpor a způsobit nám menší ztráty. Nakonec se však odpor německé jednotky podařilo zlomit a bylo získáno rovněž několik zajatců. Ještě během odpoledne jsme na základě dalšího rozkazu vyrazili do útoku proti těžce opevněné pozici nepřítele na nedaleké tvrzi, která se však již ukázala nad naše síly. I přes velmi chladné počasí jsme si akci užili a hlavně „čištění“ zastavěné oblasti pro nás bylo zajímavým zpestřením, protože takových možností během akcí mnoho není. Zároveň jsme se si opět vyzkoušeli to studené čekání, kterých američtí vojáci zažili od podzimu 1944 do jara 1945 bezpočet. Ještě jednou děkujeme kolegům Z KVH Soldaten za pozvání a kolegům z KVH 612th TD Battalion za podporu.