Nikdo nebude zapomenut

Během tradičních plzeňských oslav osvobození americkou armádou se často zapomíná na podíl samotných Plzeňanů. Plzeňské povstání vypuklo již ráno 5. května 1945, a bohužel se neobešlo bez obětí. Tyto oběti připomíná řada pomníčků a pamětních desek, ovšem řada občanů je míjí, aniž by znala jejich původ a význam. Pojďme se na tato místa podívat.

Plzeňské povstání zásadně napomohlo klidnějšímu průběhu konečného osvobození města americkou armádou. Důležitou pomoc poskytli plzeňští občané americkým vojákům také při pouličních bojích s posledními německými fanatiky. Tím povstání skončilo a Plzeň se stala 6. května 1945 skutečně svobodnou.

I přes 75 let od konce druhé světové války toho o plzeňském povstání nevíme tolik, kolik bychom měli. Ani dnes neznáme tváře některých padlých. Autoři budou rádi za vaši pomoc s jejich dalším výzkumem. Aby se nezapomnělo…

Připravily: KVH Tommy & Yankee z.s., Projekt Plzeň 1945, Československá obec legionářská

Dobře mířená lež

Druhá světová válka dala vzniknout mnoha příběhům, mezi kterými pochopitelně převládají ty tragické. Učíme se je znát ve školách, čteme o nich v novinách či odborných publikacích, slýcháme je z úst dosud žijících pamětníků a třeba si je i každoročně připomínáme. Tyto příběhy mají pěvně dané hranice jejichž základem je pravda a množství důkazů, že tomu tak skutečně bylo. Nědělá nám proto nejmenší potíž si je vyslechnout, uvěřit jim a následně je předávat dále. Co když je ale mezi námi příběh, který třeba není založen na pravdivých základech, objevil se odněkud z neznáma a začal se šířit jako vlna mezi těmi, které mohl a zřejmě i chtěl zasáhnout nejvíce. Příběh, který je tvořen šedým závojem smrti, okamžitě rozdělil přátele, milované a blízké. Naprosto fascinující na tomto klamu je fakt, že dokázal přežít do dnešních dnů a lidé, které bolí nejvíce, mu doposud věří.        

To víte, že ano. Pamatuju si Američany, bydleli u nás. Když se pak vraceli zpátky do Států, tak jejich loď najela na minu a potopila se. Všichni bohužel zemřeli. Výpovědi podobného znění jsem slýchával už od dětství z mnoha stran. Čas od času se lišilo především místo, kam Američané vlastně pluli. Sem tam některý z pamětníků zaměnil Spojené státy za Japonsko, ale to nic neměnilo na jejich skálopevném přesvědčení, že při potopení lodi všichni vojáci zahynuli. I u nás na vsi se o tom dodnes povídá. Sám jsem tomu zprvu věřil a proč taky ne, tragický a snadno uvěřitelný příběh, který mohl rázem vymazat velké množství osob z našich myslí. Od té chvíle jsem při každé další zmínce o oné potopené lodi přemítal nad osudy jednotlivých vojáků, kteří zde bydleli po vesnicích u českých rodin, a jejich návrat domů pak zmařila taková tragédie. Většina pamětníků se shodla na tom, že to byli příslušníci 2. pěší divize, jejichž nášivka indiána na ramenou se nedala zaměnit a především zapomenout. Právě oni se měli stát onou obětí potopení transportní lodi. Bylo by to jinak asi až moc snadné pátrání, kdyby se stejným tvrzení nezačali přicházet i pamětníci, u nichž byli zcela určitě ubytovaní příslušníci jiných divizí. Rázem tak s 2. pěší divizí začali sdílet tento smutný status i vojáci 16. obrněné divize, 97. pěší divize či 90. pěší divize a dalších, včetně mnoha jednotlivých ženijních, zdravotnických a týlových jednotek, které v západních Čechách na jaře roku 1945 pobývaly.  Mýtus o potopené lodi se stal fenoménem a v utonulých vojácích rázem mnozí viděli ty své Američany, se kterými se přátelili a kteří u nich pobývali. Díky dopisům adresovaným do Států, které se vracely nedoručeny či těm mnohým, které do Čech nikdy nedošly, nebylo vlastně ani tak těžké přisoudit stejně tragický osud Američanům, které lidé osobně znali. Zkrátka řečeno domnělých obětí bylo najednou tolik, až se mohlo zdát, že se z Evropy žádný americký voják nevrátil.

Dokud mluvíme pouze o obětech, převládá u nás neurčitý vnitřní klid pramenící především z anonymity, kterou pojem oběť či padlý vyjadřuje. Situace je ale rázem jiná v případě, kdy oběti tohoto lodního neštěstí začínají dostávat jména, tváře a adresy domovů ve Spojených státech, kam se z války vracely za rodinami. Při mém pátrání netrvalo dlouho a pamětníci či jejich rodinní příslušníci začali postupně vystupovat s podpisy amerických vojáků v denících, na pohlednicích ale i na fotografiích, které tyto vojáky zachycovaly. A to se nakonec pro mě stalo klíčové. Měl jsem tak dostatek informací, abych se mohl ponořit do pátrání po potopené transportní lodi. Přestože v dnešní době není žádná potíž dostat se ke klíčovým materiálům a informacím, kdy je v tomto směru internet a s ním nejrůznější on-line databáze vděčným pomocníkem, už po prvotním hledání jsem zjistil, že to nebude tak jednoduché, jak se zdálo.

Ukázalo se totiž, že žádné důkazy o této tragédii nebo kterékoliv jiné i v daleko menším rozsahu fakticky neexistují. Relevantním zdrojem při mém pátrání byla známá internetová stránka ww2troopships.com, která mapuje plavby spojeneckých transportních lodí v průběhu 2. světové války. Stránka čerpá především z přímých výpovědí spojeneckých vojáků, kteří se tehdy na lodích plavili. Najdeme zde například pro nás velmi důležité informace o transportu 2. pěší divize zpátky do Spojených států. Tato divize se včetně přidělených jednotek dle stránky ww2troopships.com, divizních brožur a vzpomínek veteránů plavila celkem na 3 lodích a to následovně: loď USS Monticello, která vyplula z francouzského přístavu Le Havre 12. července 1945 a dorazila do přístavu v New Yorku 20. července. Další loď USS General W. P. Richardson vyplula rovněž 12. července z přístavu Le Havre a do přístavu ve městě Boston dorazila 19. července 1945. Poslední lodí, na které se plavily jednotky 2. pěší divize, byla SS Marine Panther, která vyplula z Le Havre 13. července a do přístavu v New Yorku dorazila 20. července 1945. Ani u jedné z lodí nejsou dle dostupných zdrojů hlášeny jakékoliv problémy během plavby a všechny 3 lodě tak bezpečně dopravily příslušníky 2. pěší divize zpátky domů.

Lodní záznamy, které jsou na internetu dostupné, nejsou bohužel kompletní a nedají se tak dohledat informace o přepravě všech dalších divizí a jednotek, které na našem území působily. Rozhodl jsem se, že budu dále pátrat v brožurách a publikacích jednotlivých divizí, zda nenarazím na zmínku o nehodě některé z transportních lodí, která by způsobila ztráty na lidských životech příslušníků daných divizí. Naštěstí mohu říci, že ani zde jsem nepochodil, neboť ve veškerých dostupných dokumentech a publikacích ke konkrétním divizím nebylo ani slovo o potopené transportní lodi nebo jakémkoliv problému během transportu jednotek. Všechny se tak v pořádku vrátily do Spojených států.

Co se týče plavby na moři, té si zdaleka nejvíce užili příslušníci 97. pěší divize, které si mohou pamatovat pamětníci například z Chebu, Konstantinových Lázní, Chodové Plané, Plzně či Tachova. To bylo také důvodem, proč jsem se na ně zaměřil v dalším pátrání po potopené lodi. Do Evropy připlula 97. pěší divize 2. března 1945. Zpět do Spojených států se vracela 16. června 1945 na lodi SS Brazil a 25. června doplula do přístavu ve městě Boston. Po 2 měsících strávených přípravou ve výcvikových táborech Camp Shanks a Fort Bragg se příslušníci 97. pěší divize nalodili na USS Grundy a 1. září 1945 odpluli přes Tichý oceán. Další destinací byl ostrov Cebu na Filipínách, kam dorazili 16. září a poté se na další lodi přesunuli do Japonska, kam dopluli 25. září coby jednotka okupační správy.  Z Japonska odplouvali domů 6. prosince 1945 a do přístavu ve Spojených státech dorazila 97. pěší divize 26. prosince. Šance, že bych v dokumentech 97. pěší divize mohl najít záznam o potopené lodi, byla pochopitelně vyšší než u divizí, které se plavily pouze z Evropy do Spojených států a byly tak této námořní martýrie ušetřeny. A ani zde jsem nenašel žádnou zmínku, že by se některá z transportních lodí potopila či během plavby dostala do problémů.

Pokud se vrátím k transportním lodím, které přepravovaly 2. pěší divizi, dostaneme další důležitý poznatek pro naše pátrání. USS MonticelloUSS General W. P. Richardson a SS Marine Panther se liší kapacitou osob, které jsou schopny přepravit. Ale i přesto se bavíme o oficiálních číslech v rozmezí od 4.000 do 10.000 pasažérů na jednu transportní loď. V dějinách námořní dopravy jsme byli již mnohokrát svědky toho, jak na sebe dokázalo lodní neštěstí strhnout veškerou pozornost tehdejší společnosti. Chápu, že by mi mnozí mohli argumentovat schopností vlády Spojených států zatajit pravdu zvláště po tom, co se stalo během cvičení Tiger v dubnu 1944. Je třeba si ale uvědomit, že v létě 1945 byly některé skutečnosti odlišné. Kdyby opravdu došlo k potopení transportní lodi a vláda Spojených Států by se snažila tento fakt zamést pod koberec, je velice nepravděpodobné, že by se to u ztráty stovek či snad tisíce lidských životů, a to již dávno po ukončení války v Evropě, dalo vůbec před veřejností skrýt. Mnozí vojáci totiž mezitím stihli ze sběrných táborů ve Francii poslat rodinám dopisy, ve kterých je informovali o svém návratu domů. Přestože jsou lodní tragédie obecně velmi sledované a můžete se tak o nich dočíst z různých zdrojů, v našem případě mi stále chyběly jakékoliv důkazy, že by tento mýtus mohl být skutečně založen na pravdě. Nezbývalo mi nic jiného, než se obrátit na samotné veterány 2. světové války, kteří se na těchto lodích před 73 lety plavili zpátky domů. Právě oni jsou schopni nám poskytnout velmi detailní obraz toho, jak probíhala jejich plavba v létě 1945.

Oslovil jsem mého přítele Sgt. Glynn G. Raby, veterána 2. pěší divize, jehož 9. pěší pluk byl na konci války umístěný například v Rokycanech, Starém Plzenci, Klatovech a do Spojených států se plavil na lodi USS General W. P. Richardson. Glynn mi na mou otázku velice ochotně odpověděl: „Na lodích nás plulo většinou 8 až 10 tisíc. Naše divize se plavila na 3 lodích. Kdyby se některá z nich potopila, hned by se o této tragédii vědělo. Nikdy jsem neslyšel, že by se něco takového stalo.“ Další veterán 2. pěší divize, který je známý především coby pravidelný účastník Slavností svobody v Plzni, Col. (R) Earl Ingram k této otázce odpověděl: “Já sám jsem živoucím důkazem, že se nic takového nestalo.“ Ve stejném duchu vypovídají i veteráni z dalších divizí, například Cloyd C. Green z 13. pěšího pluku, 8. pěší divize na můj dotaz odpověděl: „Tak to slyším opravdu poprvé. Domů jsem se plavil na začátku července 1945 a nevím o žádné transportní lodi, která by se potopila.“  Tito veteráni stejně jako tisíce dalších, kteří se vrátili domů, založili rodinu a žili svůj život ještě mnoho let poté, co zde byli mylně prohlášeni za mrtvé, jsou skutečně živým důkazem, že k potopení lodi vlastně vůbec nedošlo.

Při hledání dalších podkladů pro tento článek jsem se obrátil na Tommy Lofton, bývalého historika a kurátora slavného The National WWII Museum v New Orleans a současného ředitele Mississippi Armed Forces Museum. Jeho dědeček James Lofton byl shodou okolností příslušníkem 2. pěší divize, podílel se na osvobozování západních Čech a svou válečnou anabázi zakončil v Plzni. James Lofton se rovněž plavil zpátky do Států na USS Monticello. Tommy Lofton se díky své práci specializuje rovněž na rozhovory s veterány, jejichž výpovědi pečlivě zaznamenává a neváhá za nimi kvůli tomu cestovat i přes celé Spojené státy. Proto byl překvapený, když se dozvěděl o příběhu potopené lodi s utonulými americkými vojáky, neboť o něčem takovém slyšel poprvé až ode mě. Jako důkaz, že k něčemu takovému nedošlo, nám pro tento článek zapůjčil sérii fotografií, které jeho dědeček pořídil 20. července 1945 v přístavu v New Yorku během návratu 2. pěší divize do vlasti.

Společně s fotografiemi existuje ještě jeden velmi důležitý důkaz o bezpečném návratu příslušníků 2. pěší divize zpátky do vlasti a tím je publikace „Connecticut Men of the Second Division“. Jedná se o brožuru, která obsahuje vzpomínky občanů státu Connecticut, kteří sloužili za války v řadách 2. pěší divize. Tato publikace byla vydaná v srpnu 1945, tedy po návratu vojáků domů a titulní stránku zdobí fotografie transportní lodi 2. pěší divize USS Monticello po připlutí do přístavu v New Yorku.

Tommy Lofton mě rovněž upozornil, abych ve svém článku nezapomněl zmínit fotografie, na kterých slavná herečka a zpěvačka Marlene Dietrich vítá v New Yorku, 20. července 1945, příslušníky 2. pěší divize, kteří se vrátili právě na lodi USS Monticello.

Důkazy se zdály nezpochybnitelné a pravda se tak nacházela jinde, než tomu bylo na začátku. Mohl jsem již s jistotou říci, že k potopení lodi s americkými vojáky nedošlo a lidé bohužel uvěřili v klam. Po tomto zjištění jsem se ale začal ptát sám sebe, zda mi někdo bude chtít uvěřit a jak bude znít po tolika letech pravda pro ty, kteří se již dávno rozloučili s těmi, které měli rádi. Odpověď na mou otázku jsem dostal hned záhy v půlce května 2016, kdy se na mě obrátil kamarád a kolega z KVH Tommy & Yankee s příběhem své babičky, paní Blanky Kůstkové.

Pátrání po domnělých obětech

Paní Blanka Kůstková pocházela z malé obce Oplot na Přešticku a ráda vzpomínala na americké vojáky, kteří byli ubytovaní u nich na statku. Franz Felz, desátník Emil Casilli, seržant Arthur Maselo a Harvey Founders, jména amerických vojáků, která byla vepsána úhledným písmem na několik fotografií pořízených v květnu 1945. Společně se vzkazy od amerických vojáků tvoří tyto fotografie nádhernou vzpomínku na dny nově nabyté svobody a nových přátelství. Jména čtyř Američanů, které paní Blanka Kůstková a její rodina díky zprávě o potopené lodi již dávno prohlásila za mrtvé, mi byla až do května 2016 neznámá. Byl jsem však požádán, zda bych nedovedl zjistit více. Jelikož se posledních 5 let detailně zabývám pátrání po amerických vojácích, kteří u nás v roce 1945 pobývali, a jen díky znalosti jména se dá velmi často při pátrání slavit úspěch, netrvalo dlouho a mohl jsem s jistotou říci, že se tito vojáci vrátili bezpečně domů.

Abych dodal váhu svým slovům a dokázal přesvědčit paní Blanku Kůstkovou, že se vojákům při plavbě domů skutečně nic nestalo, kontaktoval jsem ve Spojených státech syna desátníka Emila Casilli, pana Josepha Casilli. Ten byl více než nadšený z fotografií z Československa, na nichž je jeho otec se svými spolubojovníky. Zpráva o domnělé potopené lodi jej velice překvapila, jeho otec se o ničem takovém nikdy nezmínil. Joseph Casilli následně společně s pozdravy do České republiky zaslal také fotografii svého otce, na které je zachycen na zápraží svého domova v Brooklynu, New York, po svém návratu z války.  Sám Joseph Casilli prohlásil, že je nezvratným důkazem toho, že se jeho otec vrátil domů, neboť se narodil v roce 1955 jako nejmladší ze 3 synů rodiny Casilli. U rodiny paní Blanky Kůstkové zavládla po této zprávě obrovská radost a klid, že se američtí vojáci přeci jen vrátili v bezpečí domů. Bohužel desátník Emil Casilli zemřel v roce 2010, tedy několik let předtím, než jsme mohli paní Blanku Kůstkovou spojit s vojákem, na kterého si z dětství uchovala vzpomínky.

Toto je pouze jeden z mnoha lidských příběhů, které stvořila zpráva o potopené lodi. Jedná se ale skutečně o pouhý výmysl nebo účelovou lež, které se mělo uvěřit? Kde je vlastně původ příběhu potopené lodi? Ptal jsem se dále Ivana Rollingera, kurátora a spoluzakladatele muzea Patton Memorial Pilsen. Ivan Rollinger se s mnoha americkými veterány zná již od jejich prvních návštěv Plzně v 90. letech a pochopitelně se tak příběh o potopené lodi nevyhnul i jemu. Potvrdil mi, že při svém pátrání došel ke stejným závěrům. Dle jeho slov muselo jít o smyšlenku, která byla záměrně v západních Čechách vypuštěna, aby se zcela zpřetrhaly kontakty mezi našimi občany a americkými vojáky, aby naši lidé co možná nejrychleji na osvoboditele západních Čech zapomněli. Vysvětlení, které se jeví jako nejpravděpodobnější dostává pevné základy ve chvíli, kdy se mým kolegům podařilo narazit v novinách (speciální příloha Plzeňského deníku ke Slavnostem svobody 2005) na článek „Zamilovala jsem se do černého prince“ paní Jarmily Bauerové ze Stříbra. Paní Jarmila Bauerová v části článku, kterou jsme zvýraznili, zmiňuje plzeňský rozhlas, který jim tuto zprávu oznámil jako první, včetně jmen padlých vojáků z potopené lodi. Zdá se, že zpráva o smrti vojáků z potopené lodi tak skutečně pocházela z důvěryhodného zdroje. Zde ale bohužel končí všechny nám doposud známé stopy po původu zprávy o potopené lodi. Jedno je ale jisté. Všechny střípky této hádanky stále více poukazují na fakt, že se jednalo o záměrně vypuštěnou lež, která i po více jak 73 letech nadále vítězí nad pravdou v myslích těch, kterým mohla ublížit nejvíce.


Tento článek jsem se rozhodl napsat, neboť jsem již nedokázal přihlížet smutku, který se šíří mezi pamětníky při každé zmínce o vojácích, kteří našli smrt při plavbě domů. Rád bych těmto lidem dal zcela oprávněnou naději na šťastný konec a odstranil tak trpkou vzpomínku na ty, kteří ve skutečnosti nikdy na cestě domů nezemřeli. Původ zprávy o potopené lodi není doposud znám, a proto věřím, že má slova nejsou závěrem tohoto příběhu, ale teprve začátkem dalšího, daleko hlubšího pátrání, neboť dokáží probudit zájem obětí této lži, kteří už v něco podobné ani nedoufali. Proto pokud se tento článek týká i Vás a chtěli byste se s námi podělit o vzpomínky či informace, které by nám mohly v našem pátrání ohledně této klamné zprávy pomoci, prosíme Vás, neváhejte se na nás určitě obrátit. Zároveň jsme si vědomi, že se jedná o skutečně bolestivé téma a může být pro některé těžké uvěřit výsledkům našeho pátrání. Proto se všem zájemcům zároveň nabízíme, že jim bezplatně vyhledáme poválečný osud jejich amerických vojáků a přátel, kteří měli při této lodní tragédii údajně zahynout. Neváhejte nás prosím v obou případech kontaktovat na naší e-mailové adrese: tommy-yankee@email.cz. Třeba i Váš příběh může vnést nové světlo do případu “potopené transportní lodi”. Budeme za to moc rádi. Děkujeme.