Home »  Kronika »  „The Night in the Hürtgen Forest“- Boj o Hürtgenský les

„The Night in the Hürtgen Forest“- Boj o Hürtgenský les

Autor: Tomáš Hataj

• Datum konání: 28.-30. října 2011

 Byl večer, 28. října 1944, zrovna jsme jedli nějaké konzervy v našem novém příbytku. Býval to zřejmě kdysi před válkou starej mlýn. Děr v něm bylo jak v ementálu, ale to nejdůležitější pro nás bylo, že střecha zůstala celá. Společně s náma obývalo barák i družstvo Sgt. Johna Rutha. Byli to fajn kluci, naladění na stejnou vlnu jako my. Vypadalo to, jako kdybychom byli jedna jednotka, aspoň co se spolupráce týče.

Naše již silně oslabené družstvo (rota C, 18. pěší pluk, 1. pěší divize U.S. Army) utrpělo v těžkých bojích dnech minulých téměř 50% ztráty. Pvt. Martin Mackenzie byl dočasně vyřazen z boje kvůli těžkému podchlazení a Pfc. Michaela J. Matzera jsem viděl naposledy, jak ho zdravotníci odvážej se zraněním nohy. Náš seržant, Daniel R. Allen, odjel spolu s doktorem P. Humphreyem na štáb. Potřebovali jsme doplnit stavy a také léky docházely. Ač prakticky bez jakejchkoliv zkušeností ve velení, dostal jsem dočasně na starost to, co z našeho družstva zbylo.

Krátce před osmou hodinou jsme dostali rozkaz k vystřídání hlídky. Vzhledem k početnímu stavu našeho družstva se velení rozhodlo, že spolu s náma pošle na hlídku i družstvo Sgt. Rutha. Náhazeli jsme na sebe výstroj, dožvejkali poslední sousta a s puškama na ramenou jsme se vydali k vozidlu.

Po cestě, která bez možnosti zapnutí reflektorů vypadala, že bude naše poslední, jsme se dostali konečně na lajnu. Vystřídali jsme kluky na jejich postech a čekali na nepřítele. Tma a hustá mlha nahrávala případným útokům nepřítele na naše pozice. Po dvou hodinách nepřítel nepřišel a ani naši se o nás nezajímali. O hodinu a půl později se objevil náš seržant Daniel R. Allen s Peterem Humphreyem a naší novou posilou Stanleyem Beckmannem. Už z prvního pohledu bylo patrné, že se na Stanleyho budem moc spolehnout. Rychle reagoval na pokyny a pilně plnil rozkazy. To je asi tak vše, co k němu můžu napsat. Zatím nám toho moc o sobě nesdělil, ale je vidět, že mezi nás zapadnul.

Rozhodli jsme se stáhnout trochu blíže k naší základně a zaujmout výhodnější pozice. Hrozilo nám totiž, že by nás nepřítel mohl zeširoka vobejít a obklíčit nás. Stáhli jsme se proto na dohled od naší základny a zhruba za hodinu nás přišli konečně vystřídat. Celkem dost promrzlí a hladoví jsme se vrátili do našeho baráku. Mezitím co jsme jedli, nám přišlo velení říct, že se máme vyspat na zítřejší frontální útok na německé pozice u Schevenhütte, že už to zbylé hlídky ohlídaj. Chtěli jsme trochu našetřit síly, a tak jsme krom navrátilců ze štábu šli spát.

Kdosi mi asi ve tři hodiny ráno bušil na spacák a se slovy „Honem, vstávej!“ mě probudil. Podle hlasu jsem si nejdřív myslel, že jde o Stanleyho. Rozepl jsem proto spacák a vykoukl ven. Tam už na mě s úšklepkem zejrali dva němečtí vojáci. Jeden rychlým pobízením vyháněl mého kámoše z jednotky Pvt. Martyna McKoye, ven z baráku, kde si ho odchytil další Němec. Stačil jsem si nazout boty, vzít si deku, helmu a už mě také hnali ven. Nikde nebyly naše hlídky. Němcům jsme zřejmě jako úlovek stačili, a tak jsme ještě napůl překvapení a na půl ospalí já a MC poslušně šli s nepřítelem dál od tábora, jak malé ovce v zubech vlka, aniž bychom cekli. Cestou se na nás nabalovali další a další Němci z této hlídky, až jich bylo nějak okolo devíti. Jeden z nich mě na rozkaz velitele chytnul pod ramenem a držel mě po celou cestu. Stejně tak McKoye obstoupili z obou stran dvá, ale nedrželi ho pod rameny jako mě. Šli jsme rychlým tempem po rozvoraném poli na němž už byla vrstva rosy. Ani mi ještě z hlídky nestihly pořádně uschnout boty. Vsadím se, že MC na tom nebyl o moc lépe. Německý velitel se nás slušně ptal, zda jsme v pořádku a ujišťoval nás, že už brzy budem na místě, ale… Bylo tomu už asi 30 minut, co nás Němci čapli a stále jsme šli polem. Divil jsem se, že mě nohy ještě vůbec poslouchaj, sice občas klopýtly v nějaké škarpě, ale přesto jsem stále stál a držel se tempa. V jedné ruce jsem měl deku, v druhé mě pod ramenem podpíral Němec. Vepředu šel stejně obstojně MC a okolo nás tlupa nepřátel. Více můj mozek už nepobíral.

Došli jsme ke křižovatce, za níž byl hřbitov s malým kostelem. Postavili nás ke zdi hřbitova a začali nás prohledávat. Naštěstí jsem všechny mapy a dokumenty nechal v torně. Byli jsme s MC otočeni čelem k hřbitovu a já jsem sledoval, jak tiše ve tmě a mlze plápolaly svíčky na náhrobcích, byla to zvláštní chvíle. Vnímal jsem atmosféru hřbitova za zdí a zároveň jsem cítil jak na nás Němci míři ze samopalů. Dopadlo to dobře, nic u nás nenašli. Ze tmy se vyřítila čtyři německá vozidla a Němci nás k nim vedli. Německý velitel uměl obstojně anglicky, vlezl jsem si tedy na jeho pokyn do sajdkáry. MC si vlezl do té druhé. Ke mně se na sajdkáru vyhoupl ještě jeden Němec a na motorce jeli další dva, včetně řidiče. Kolona se rozjela směr Hurtgenský les. Už za první vesnicí jsem měl hubu ofoukanou, ale musel jsem se smát, protože voják sedící na sajdkáře ve které jsem jel, měl v každé zatáčce co dělat, aby nevylítl. Jeli jsme dlouhou alejí stromů a musím přiznat, že tehdy mě ten studený vichr už opravdu profackoval a konečně probudil.

Dojeli jsme k německým liniím kdesi hluboko v lese. Ze zákopů ihned vyskákali vojáci, aby odstranili zátarasy a kolona mohla projet. Jeli jsme sotva 100 metrů a byly tam další zátarasy. Němci to ale měli dobře naplánované a zátarasy zmizely ještě dřív než se německý velitel stihl rozčílit. Kolona zaparkovala, my jsme vystoupili a vydali se kolem kuchyně až k samému okraji lesa. Cestou se od nás oddělila část mužstva, které nás zajalo a šli spát. Na okraji lesa byl v zemi vykopaný bunkr. Mě a Martyna teď čekalo něco méně příjemného a tím byl výslech…

Jako prvního si vybrali k výslechu mě. S mou eskortou jsem sestoupil do bunkru, kde už pro mě byla připravena židle. Odložil jsem si deku a sundal helmu. Německý oficír na mě cosi křičel a strkal mě směrem k židli. U výslechu byl také velitel jednotky, která nás zajala. Jak už jsem psal, uměl celkem dobře anglicky a během výslechu mi tlumočil. Musel jsem mít stále ruce nad hlavou a po dobu celého výslechu mi svítili baterkami do obličeje. Ptali se mě na jméno, jednotku, velitele, počty mužů, počty techniky. Zvláštní bylo, že se mě nezeptali na hodnost. Myslel jsem si, že jim můžu říct chybné údaje, ale byl jsem na omylu. Zřejmě moc dobře věděli, kolik nás doopravdy je. A tak vždy, když jsem jim zalhal, začal na mě německý oficír řvát a tahat mě za šálu s výhružkami, že se už dnes nevyspím a všechno mi seberou. Když zjistili, že jim nic kloudného neřeknu, tak mě vykopli ven.

Poté šel na řadu Martyn. Já stál venku s rukama nad hlavou, za mnou mě hlídal ten samý Němec, který mě držel pod ramenem cestou po poli. Během výslechu mu spadla baterka. Z bunkru ihned vykoukl jeden z německých oficírů, jestli je všecko v pořádku. Když zjistil, že ano, zase zalezl zpátky a podával si Martyna. Pomohl jsem mé ostraze najít baterku a ta mi za odměnu dovolila dát dolů ruce, které už jsem sotva cítil. Musel jsem je ale dát nahoru vždy, když procházel kolem nějaký německý oficír. Plenta místo dvěří do bunkru byla zatáhnutá, a tak jsem slyšel jen tlumené rozhovory výslechu. Zřejmě Martyna znovu prohledávali a našli u něj cigarety Lucky Strike. Z bunkru se ozývaly vítězoslavné výkřiky a radost z tohoto nálezu. Kladené otázky byly stejné jako jsem měl já. Martyn, narozdíl ode mě, ale už dva dny nespal, a nakonec pod nátlakem, výhružkami a únavou lehce povolil. Němcům neřekl žádné novoty, ale zřejmě jim to stačilo, a tak ho pustili ven.

Mezitím co jsme stáli s MC venku, chodili do bunkru velitelé německých družstev pro rozkazy. Něco málo jsme pochytili, především se zmiňovali o jejich stavech, obranných pozicích a situaci na místech bojů. Podle tónu hlasů jsme poznali, že je naši kluci nenechaj spát a na lajnách je pěkně prudí. Občas se objevil nějaký Němec, který se před nás postavil, svítil na nás a měl strašnou radost, že nás zajali. My jsme se naopak bavili tím, že jsme měli v přítomnosti německých oficírů ruce nízko nad hlavou, protože to se vždycky jeden z nich otočil a začal na nás řvát, rudnout a prskat. Neustále nás i venku krmili nějakejma německejma blábolama a otázkama a přitom nám svítili stále baterkou do obličeje Když jsme se na jejich bláboly snažili anglicky reagovat, dělali zas, jako že je to už nezajímá. Asi tak po 20 minutách vylezli z bunkru němečtí oficíři a odvedli nás na stanici německého polního četnictva. Ptal jsem se po mé dece a helmě, ale bylo mi řečeno, že jsem si jí nezasloužil. Na stanici si nás přebrali dva němečtí četníci. Znovu nás prohledávali, a pak nás odvedli směr zajatecký tábor.

Zajatecký tábor byl vlastně krmelec, asi tak metr a půl nad zemí o velikosti 3×3 metry, zhruba tak 150 metrů od stanice polního četnictva. Předtím než nás v krmelci zavřeli, mohli jsme vykonat malou potřebu. Nevěděl jsem jak dlouho nás tam budou držet, tak jsem toho využil. Poté jsme vyšplhali do krmelce, zámek zaklapl. Uvnitř bylo spoustu sena, žita a kýble plné pomejí. Překvapilo mě, že Němci hned odešli a nehlídali nás. Martyn mi ochotně nabídl deku s tím, že si jí nezaslouží. Odmítl jsem jeho nabídku a svěřil jsem se mu se svým plánem útěku. V krmelci byla díra, kudy se sypalo krmení do krmítka. Střecha i stěny byly z tlustejch prken, takže jediná možnost útěku vedla přes krmítko. Cítil jsem, že bych to mohl zvládnout. Už jsem tam nechtěl být, až se nás Němci vrátí zkontrolovat. Martynovi se můj plán líbil, ale byl už příliš unavený, než aby se pokusil utéct, a tak se rozhodl zůstat. Neměl jsem mu to za zlé, i když jsem měl strach, co mu po mém útěku udělají. Svlékl jsem si silný, vlněný kabát, abych se protáhl dírou v podlaze a Martyna jsem jím přikryl. Naposledy jsem se s ním rozloučil a skočil jsem do díry na krmení. Rozrušen z možnosti útěku, podařilo se mi smrsknout se na minimum a já se tak protáhl v pořádku ven, na svobodu.

Den předtím jsem se zúčastnil velitelské porady a také prvního testovacího útoku na německé pozice. Před našim zajetím jsem měl přístup k mapám, což se mi teď hodilo. Nevěděl jsem přesně kde se nacházím, ale zhruba jsem tušil, kde bude nepřítel. Chvilku jsem čekal pod krmelcem, adrenalin se mi pumpoval do těla. Pak jsem vyrazil přes louku směrem dolů. Na konci louky byla obrovská živá stěna z keřů a stromů, tedy přesně to, co jsme zažili už v Normandii. Skočil jsem dovnitř, ale keře mě vodpružily a já jsem zas vyletěl ven. Zkusil jsem tedy jinou část této stěny, skočil jsem, a tentokrát jsem už propadl dovnitř. Prodíral jsem se přes keře za světlem, nic jsem neviděl, a tak se praskání větví nedalo ovlivnit. Byl jsem si jistý, že to Němci slyšeli a už po mně jdou jak vlci. Konečně jsem se prodral na lesní mýtinu, která vedla strmě dolů a byla osázena malými stromky. Na chvíli jsem se zastavil a poslouchal, jestli neni nepřítel poblíž. Ruce a obličej jsem měl začerněný ještě z večerní hlídky. Obrátil jsem si mojí bundu M41 tmavším vnitřkem ven tak, jak je to u našeho družstva během nočních hlídek zvykem, a vyrazil jsem přes mýtinu k dalšímu lesu.

To už byl teda fakticky les, vysoké stromy, nízké keře. Prošel jsem skrz něj celkem rychle a pak seskočil na lesní cestu. Cesta byla zpevněná světlými, drcenými kameny, takže jsem viděl kam vede. Vydal jsem se směrem nahoru, jelikož dole se cesta stáčela k německým pozicím. Po asi tak nějak deseti minutách jsem se rozhodl, že zas skočím do lesa po pravé straně a zkusím dojít na nějaké pole, protože cesta se i nahoře začala stáčet podivně zpátky k nepříteli a padnout mu znovu do chřtánů se mi za nic nechtělo.

Byl to ten samý les s vysokým křovím jako u zajateckého tábora. Prodíral jsem se jím opět za hlasitého praskání větví. Ruce jsem měl už silně poškrábané od trnkových keřů, protože jsem si rukavice nechal v kabátu. Stále jsem šel za svitem měsíce přímo předemnou, ale les byl hustější a delší, než jsem původně počítal. Trvalo to dalších dvacet minut, po kterých jsem z tohoto lesa konečně vylezl ven na pole. Mlha byla hustá a já jsem si připadal jak krtek. Rozhodl jsem se rychle přeběhnout pole na druhou stranu místo toho, abych jej obcházel ve stínu podél, kde se mohly skrývat německé hlídky. Ani jsem si pořádně neuvědomoval, v jakém ohrožení může být můj život, kdyby tam byla byť jediná mina. Když jsem došel na druhou stranu, v duchu jsem se smál, že mě zachránily mé malé nohy, které žádnou minu nevyšláply.

Na druhé straně pole byla alej podobná té, po které nás vezly motorky do zajetí, ale brzy se silnice zas zanořila do hlouby lesa. Přeskočil jsem strouhu a sednul si na krajnici. Silnice byla suchá, bez výmolů, a tak po chvilce odpočinku jsem si zul boty, chytl je do jedné ruky a běžel. Měl jsem na sobě dvě vrstvy ponožek a jedny silné zimní. Při předchozím útěku polem se mi na boty nalepilo velké množství bahna a kamínku, které by na silnici hlasitě klapalo. Nebyla to ani chvilka, co jsem běžel po silnici, když jsem si v panketu všiml naší odstavené průzkumné kolony. Zřejmě byla přepadena, všude byly známky boje. Rozhodl jsem se prozkoumat vozidla, jestli tam nenajdu něco teplého na sebe nebo nějaké jídlo. Bohužel, Němci vše zvládli vyluxovat tak, jak by to u nás doma nedokázaly ani pokojské hotelu Westin Book Cadillac, ale přeci jen, něco jim uniklo. K mému překvapení se mi totiž podařilo, zřejmě ve štábním voze, nalézt zapadlou vysílačku walkie talkie a ještě k tomu funkční! Nikdo ale na mé volání neodpovídal. Vylezl jsem proto z vozidla ven a běžel i s vysílačkou po cestě dál. Došel jsem až k jakési křižovatce a uviděl první světla. Byla to vesnice a díky bohu jejím nezodpovědným občanům, že nedodrželi příkaz k zatemnění oken. Obul jsem si boty, vysílačku jsem si přehodil přes rameno a s rukama v kapse jsem se rozhodl přeskočit panket u silnice. Bohužel pole na druhé straně bylo dál, než jsem si myslel, a tak jsem stále s rukama v kapse padnul krásně na hubu jak kuželka. Naštěstí byl panket zavezen bordelem z pole, takže jsem dopadnul do měkkého. Zvedl jsem se, vysílačka byla naštěstí v pořádku, vyndal jsem ruce z kapes a podél pole se vydal k vesnici. Asi 50 metrů před ní byl ukazatel. Byla to malá vesnice Bend jen o několika staveních, ale pro mě tehdy moc důležitá. Konečně jsem totiž asi po hodině útěku veděl, kde se nacházím.

Schoval jsem se zhruba 150 metrů od silnice do vysokého porostu kopřiv, krytého zdatnými stromy. Znovu jsem zkusil vysílačku a k mé radosti jsem uslyšel angličtinu. Podařilo se mi navázat spojení s předsunutou hlídkou nedaleko ode mě. Vyjasnil jsem jim mou situaci a nahlásil veškeré mé údaje. Radista se mě ještě zeptal na pár kontrolních otázek z naší baseballové ligy, a tak jsem mu jako věrný fanoušek Detroit Tigers musel přiznat naší poslední prohru na domácím stadiónu. Otázky byly oprávněné, hlídka nechtěla vpadnout do německé léčky. Kl

uci mi uvěřili a slíbili, že pro mě přijedou. Věděl jsem, že to udělají, věřil jsem jim. Teď už stačilo jen čekat. Adrenalin a vzrušení postupem času opadávalo a mně začala být poprvé od útěku zima. Byl podzim, listy pod těžkou vrstvou rosy padaly, takže jsem měl pocit, že nepřitel je pořád nablízku.

Po hodině čekání jsem uslyšel zvuk motoru. Auto zastavilo někde ve vesnici. Opět se ozvali kluci, že jsou na místě a já vylezl ze svého úkrytu. Došel jsem k silnici a s lehkým poklusem se vydal kamsi do středu vsi. Konečně jsem spatřil jeep a okolo něj rozmístěné naše kluky. Sebral jsem poslední zbytky svých sil a sprintem se rozběhl k jeepu. Snad nikdy jsem tak rychle neběžel, jako kdyby mě honila celá německá armáda, už jsem nechtěl padnout do zajetí, ne tak blízko svobody. Vyskočil jsem na místo spolujezdce v jeepu. Na záchrannou misi se pro mě

vydali Pfc. Daniel O´Sullivan, Sgt. Daniel R. Allen, Sgt. John Ruth a pro mě doposud neznámý řidič od 3. obrněné divize, který následně nastartoval motor a my se vydali zpátky na základnu. Sdělili mi, že předsunutá hlídka poslala zprávu na štáb, kde se o tom kluci z mého družstva dozvěděli a vydali se pro mě osobně, za což jsem jim byl vážně vděčný. Přehodili přes mě teplou deku a já jsem zhluboka dýchal svobodu. Díky obdivuhodnému řidičskému umění našeho řidiče jsme se brzy a v pořádku dostali na základnu. Vystoupili jsme a vydali se do baráku za ostatníma. Byly to nejšťastnější chvíle mého života.

Tímto bych chtěl poděkovat všem klukům z našeho družstva: Sgt. Daniel R. Allen, Pfc. Daniel O´Sullivan, Pvt. Lucas Wormley, Pvt. Stanley Beckmann, medic Peter Humprhey, můj parťák během zajetí Pvt. Martyn P. McKoy. Dále bych chtěl poděkovat družstvu Sgt. Johna Rutha, včetně jemu

samostnému.

( Ze vzpomínek Cpl. Thomase O. Hacketta )

Pozn. Příběh je založen na skutečné události, která se stala na akci – Boj o Hürtgenský les. Byla volně sepsána Cpl. Thomasem O. Hackettem jako dobový zápis do deníku vojáka.

 

Google+ Google+ Youtube Twitter
Aktuality

Nové fotografie!

11.10.2017

Do Fotogalerie jsme vložili fotografie z poslední akce, kterou jsme nazvali "Hotel Adolf". 

Nové fotografie!

04.04.2017

Do Fotogalerie jsme přidali nové fotografie z našeho únorového cvičení. 

Nové fotografie!

06.03.2017

Po dlouhé době jsem přidali nové fotky ze vzpomínkové akce, které jsme se zúčastnili v únoru letošního roku. Najdete je v sekci Fotogalerie


Naše projekty

Plzeň 1945
Back to 1945

Naši partneři

ČsOL Patton Memorial Pilsen


Výběr jazyka

Patton Memorial Pilsen Patton Memorial Pilsen Patton Memorial Pilsen Patton Memorial Pilsen

- Select Language -