UVĚZNĚNI MEZI ŽIVÝMI PLOTY – NORMANDIE 1944

 AUTOR: Tomáš Hataj, KVH Tommy & Yankee z.s

Chyceni v pasti

Píše se 12. červen 1944 a v okolí obce Saint-Georges-d’Elle ve francouzské Normandii  je až neuvěřitelné ticho, jen někde v pozadí o sobě tlumenými výstřely děl dává vědět válka. Srdce hlasitě buší a pumpuje krev. Muži v čele formace teď zpomalují a snaží se něco signalizovat. Ještě než stihnou upozornit na hrozící nebezpečí, ozve se třaskavá palba a z okolních živých plotů začnou pronikat nekončící dávky projektilů. Celá četa americké 2. pěší divize je chycena v nastražené léčce. Větší části se daří včas utéci zpět. Na louce však zůstává ležet dvanáct příslušníků střeleckého družstva,[1] kteří utéci nestačí a nyní se v křečích tisknou k zemi. Američané ještě netuší, že proti nim stojí zcela nový nepřítel, elitní němečtí výsadkáři ze 3.  Fallschirmjäger-Division.  Nikdy předtím američtí vojáci tak strašlivou palbu nezažili. Výstroj a batohy na zádech jim trhají střely na kusy. Někteří se snaží plazit ke kráterům po explozích dělostřeleckých granátů, jiní zůstávají nehnutě ležet a nikdo neví, zda ještě žijí či je zasáhla smrtící dávka. Nepřítel zastavuje palbu. Američané se ani nehnou, ví, že je Němci pozorují a nedovolí jim sebemenší pohyb. Nikdo z nich v tu chvíli ještě netuší, že je čeká 7 dlouhých dní uvěznění a boje o holý život mezi živými ploty francouzské bocage. Pro jednoho z nich to však měl být ještě o něco hrůznější zážitek. 

O několik týdnů později leží na nemocničním lůžku ve Francii pohublý a dehydratovaný vrchní seržant Glenn Edwards, velitel osudného družstva a profesionální boxer. Je tak zesláblý, že mu musí zdravotní sestřička pomoc připálit cigaretu, aby mohl začít vyprávět. Přestože se poslední dva zraněné muže ze ztraceného družstva podařilo evakuovat sedmý den po německém přepadu, k samotnému Glennu Edwards se americké jednotky dlouho nemohly dostat, a tak byl evakuován až po neuvěřitelných 11 dnech.  Pomalým tónem líčí válečnému reportérovi, jak se jemu a jeho mužům podařilo přežít. Němci s nimi hráli podivnou hru, věděli, že jsou Američané v pasti. Pohyb byl možný jen v noci. Brzy jim došlo jídlo, a tak se ve tmě plazili k mrtvým německým vojákům, které o pár hodin dříve zabili, aby u nich našli zásoby. Pitná voda došla hned v prvních dnech a vojákům nezbylo nic jiného, než pít kalnou vodu ze dna dělostřeleckých kráterů. Čekání na záchranu se zdálo nekonečné.

Zdravotní sestřička připaluje cigaretu Glenn Edwards, který byl dlouhý 11 dní uvězněn za nepřátelskou linií. Zdroj: https://www.iwm.org.uk/collections/item/object/205224621
Nákres živého plotu z americké vojenské příručky. Zdroj: Sbírka autora.

Nepřítel jménem bocage

Toto je pouze jeden z mála dílčích příběhů, které měly své dějiště uprostřed krajiny živých plotů, známé jako francouzská bocage. Čím je však tato krajina v Normandii natolik specifická, že dokázala zastavit nadějný postup spojeneckých jednotek na dlouhé dva měsíce? Po mnohá staletí místní farmáři a pastevci ve snaze ohraničit své pozemky, sbírali z pastvin a polí kameny, které vyskládali po okrajích svých pozemků. Krajina v Normandii je ale spíše rovinatá, a tak neměli dostatek kamenů na výstavbu kamenných zídek podél pastvin, tak jak je známe například z dovolených u Středozemního moře. Místo toho začali obyvatelé Normandie vršit podél pastvin zeminu a to mnohdy až do šíře 2,5 metru a výšky 1,5 metru. Na takto vzniklé náspy poté vysazovali mnohdy trnité keře, aby se zamezilo například zatoulání dobytka z pastvin. Vysázené keře postupně prorůstaly a houstly, až vytvořily takřka neproniknutelnou zeď, která byla zároveň ochranou plodin a dobytka před silným větrem vanoucím od moře a zadržovala v krajině potřebnou vodu. Živé ploty rozdělily krajinu v Normandii na hustou síť tisíců malých, většinou čtvercových či obdélníkových pastvin, polí a jabloňových sadů pro známý nápoj Calvados. Krajina tak i dnes připomíná spíše bludiště a je zde velice snadné ztratit při přesunu orientaci. Jednotlivé živé ploty dokázaly v létě roku 1944 odříznout celé americké jednotky a jejich velitelé tak ztráceli přehled o celkové situaci. Velice často se stávalo, že například jedna americká pěší rota dokázala při útoku přeci jen překonat živé ploty a proniknout hluboko do linie nepřítele. Američtí velitelé ale nevěděli, že okolní útočící jednotky nebyly v danou chvíli tak úspěšné a zůstaly daleko za ní. Mezitím zatlačené německé jednotky provedly za živými ploty skrytý protiútok po stranách průlomu a obklíčily prorazivší rotu, kterou následně těžce zdecimovaly, či zcela zničily. Americké jednotky, které trénovaly ještě na manévrech ve Spojených státech své masivní koordinované útoky jednotlivých praporů, byly teď v bludišti živých plotů odříznuty na daleko menší skupiny bez potřebné orientace a možné koordinace s jednotkami po obou stranách linie. Kvůli tomu byly postupně likvidovány nepřítelem, který na ně čekal ve svých skvěle maskovaných postaveních či prováděl bleskové a agresivní protiútoky. Samotný postup přes tyto malé pastviny a pole ukryté mezi živými ploty byl extrémně nebezpečný, neboť neposkytoval útočícím americkým jednotkám žádné krytí. Bezpečí tak mohly poskytnout snad jen úvozové cesty, které se zařezávaly hluboko do krajiny, takže samotné živé ploty nad nimi již srůstaly a zakrývaly cesty, což znemožňovalo letecké útoky spojenců. Němci měli navíc tyto úvozové cesty dobře pokryté svými opěrnými body a německé dělostřelectvo či minomety měly zaměřené jednotlivé klíčové křižovatky a cesty. Spojenci tak byli vrženi do vyčerpávající role útočníků, kteří měli dobýt jednotlivé pastviny v tomto rozsáhlém bludišti a to jednu po druhé. Situace se tak jen pár dní po vylodění nevyvíjela pro spojenecké jednotky příliš dobře a je třeba uvést, že i legendární veterán z Pacifiku, generálporučík Joseph Lawton Collins, známý jako „Lightning Joe“, který během operace v Normandii velel VII. sboru americké armády, prohlásil, že bojiště v Normandii je daleko horším, než byl například Guadalcanal.

Příslušník americké 2. pěší divize zachycen v nepřehledné krajině francouzské bocage. Zdroj: https://www.facebook.com/Radio.WW2/photos/a.1683403081905681/1683403251905664/
Zajatí němečtí výsadkáři v oblasti kóty 192. Zdroj: https://www.flickr.com/photos/photosnormandie/41761638612

Porovnání sil

Abychom rozklíčovali, jakým způsobem dosáhly spojenecké jednotky průlomu po dvou měsících těžkých bojů v bocage, přiblížíme si celou situaci na již zmíněné americké 2. pěší divizi, jejíž působení na bojišti v Normandii je naprosto ukázkovým příkladem charakterizujícím veškeré problémy, omyly a následná poučení spojeneckých jednotek nasazených v této vyčerpávající a krvavé bitvě na nově otevřené západní frontě.         
                 
Americká 2. pěší divize zahájila ihned po vylodění svých prvních dvou pěších pluků na pláži Omaha dne 7. června 1944 postup do vnitrozemí s cílem zajistit předmostí. Zprvu nic nenasvědčovalo tomu, že by se měly boje ve zdejší krajině zastavit na další dlouhé dva měsíce. První dny přinesly množství zajatců z opravdu širokého národnostního spektra, které překvapilo i samotné americké vojáky. Těm se postupně vzdávalo velké množství německých vojáků polské národnosti či příslušníci takzvaných Ost-Bataillone složených například z Turkménů, Gruzínců či Mongolů. Výraznější odpor ve vnitrozemí za pláží Omaha kladla především německá 352. pěší divize v oblasti městečka Trévières. Zásadní zvrat v průběhu bojů však nastal dne 12. června, kdy se jednotky 2. pěší divize střetly s novým a rovnocenným protivníkem, u kterého se zdálo, že má veškerá esa v rukávu. Během následujícího měsíce čekal muže americké 2. pěší divize skutečný křest ohněm.

Německá 3.  Fallschirmjäger-Division, která byla od února 1944 dislokovaná na poloostrově Bretaň, měla dostatek času osvojit si vhodné techniky boje uprostřed živých plotů a disponovala tak výcvikem, který americké 2. pěší divizi chyběl.  3.  Fallschirmjäger-Division byla v červnu 1944 dle údajů v síle 17.420 mužů, což ve srovnání s americkou 2. pěší divizí, čítající něco málo přes 14.000 mužů, což také znamenalo početní papírovou výhodu. Důležitým faktem však je, že coby elitní německá jednotka měli výsadkáři až nadstandardní množství automatických ručních zbraní oproti běžným pěším divizím německé armády. Německá výsadková rota se skládala ze 170 mužů, na které připadalo 20 kulometů MG-42 a 43 samopalů, takže každé družstvo mělo k dispozici až 2 kulomety MG-42 a 5 samopalů. Oproti tomu situace na americké straně byla diametrálně odlišná. Na americkou pěší rotu o síle 193 mužů připadaly pouze 2 lehké kulomety Browning M1919 a jeden těžký kulomet M2 Browning. Dále byla možnost přiřadit jako pomocnou podporu některé z 8 těžkých kulometů Browning M1917, které byly součástí roty těžkých zbraní. Oproti dvěma kulometům a 5 samopalům v německém družstvu, tak americkému střeleckému družstvu poskytovala nejsilnější palebnou podporu jedna automatická puška Browning M-1918, která však byla omezena zásobníkem na 20 nábojů. Původně střelecká družstva americké pěchoty dokonce nedisponovala ani samopalem. Teprve v pozdější fázi bojů připadal průměrně jeden samopal M1A1 Thompson na družstvo. Zbytek vojáků byl vybaven samonabíjecími puškami M1 Garand. Pokud tedy porovnáme množství automatických zbraní obou divizí, měla 3. Fallschirmjäger-Division neuvěřitelnou jedenáctinásobně větší palebnou sílu ručních zbraní oproti standardní americké pěší divizi. Nutné je však zmínit, že Američané zase vynikali jednoznačnou převahou v přiděleném divizní dělostřelectvu a řadě podpůrných praporů vybavených mimo jiné obrněnými vozidly a tanky. Avšak jak si v následujícím textu vysvětlíme, americké jednotky včetně 2. pěší divize tuto převahu nedokázaly v prvotní fázi bojů využít ve svůj prospěch. 

Ilustrace znázorňující umístění kóty 192 nedaleko Saint-Lô. Zdroj: Combat History of Second Infantry Division in World War II, Baton Rouge 1946
Evakuace raněných amerických vojáků během bojů o kótu 192. Zdroj: https://www.flickr.com/photos/photosnormandie/39398342150/

Kóta 192

Po vylodění v Normandii dne 6. června dostala 3. Fallschirmjäger-Division rozkaz k urychlenému přesunu z Bretaně, zajištění klíčového dopravního uzlu ve městě Saint-Lô a také zásobovací trasy po strategické silnici mezi Bayeux a Saint-Lô. V případě jejich udržení, mohli Němci vcelku snadno napadat postup americké 1. armády v Normandii.  Divize však byla v té době motorizovaná jen zhruba ze 40 % a samotný přesun byl možný pouze v noci, protože během dne se jakýkoliv pohyb po silnici či železnici stával okamžitě cílem útoků spojeneckých „Jabos“, jak Němci označovali stíhací bombardéry. Divize byla i přes tyto omezení schopná urazit přes noc přibližně 30-40 kilometrů.

Zhruba 8 kilometrů severovýchodně od Saint-Lô se nacházelo stěžejní místo německé obrany a zároveň nejvyšší bod v okolí, kóta 192. Díky pozicím na kótě 192 měli Němci perfektní přehled nad pohybem amerických jednotek a mohli tak s dokonalou přesností navádět své dělostřelectvo na jakékoliv snahy Američanů prorazit si cestu k Saint-Lô. Strategického významu kóty 192 si byly vědomi obě bojující strany.  Zatímco jednotkám 3.  Fallschirmjäger-Division byl svěřen úkol udržet kótu 192 za každou cenu, její oponent, americká 2. pěší divize měla čelit síti nejhustší a nejsofistikovanější obrany v celém americkém sektoru fronty. Spolu s německou 352. pěší divizí, měla 3.  Fallschirmjäger-Division vytvořit obrannou linii před kótou 192 a to podél linie obcí Saint-Georges-d’ElleBérigny Saint-Germain-d’Elle.

První útok americké 2. pěší divize, s cílem dosáhnout kóty 192, byl zahájen dne 12. června, a to dělostřeleckým přepadem v 5:40 ráno. Útok měl vést naprosto čerstvý divizní 23. pěší pluk, který se teprve vylodil a neměl tak prakticky žádné bojové zkušenosti, natož aby se dokázal orientovat v nepřehledném terénu živých plotů. Přidělené podpůrné tanky často zapadaly na rozmáčených polích či ve snaze překonat živé ploty uvízly na náspu a vystavily tak nepříteli zranitelný spodní pancíř korby, což Němci dokázali obratem potrestat. Američtí důstojníci připravovali scénář útoku a jeho koordinaci daleko v týlu a nevěděli tak prakticky nic o tom, co je při útoku čeká.  Přestože některé jednotky 3.  Fallschirmjäger-Division 12. června teprve dorazily na bojovou linii po vyčerpávajícím přesunu z Bretaně, dokázaly odrazit 23. pěší pluk a uštědřit Američanům první a zásadní lekci. Palebná síla, s jakou němečtí výsadkáři dokázali útok zastavit, byla až neuvěřitelná.

V nadcházejících dnech přijížděla na týlová shromaždiště 2. pěší divize z pláže Omaha vozidla plná čerstvých posil za padlé a raněné. Jedním z nově příchozích byl i mladý, třiadvacetiletý poručík James H. Sturwold, který byl s dalšími náhradníky přidělen k rotě A, 38. pěšího pluku. „Po příjezdu jsme uviděli vyčerpanou, těžce zdecimovanou rotu. Rotmistr vypadal, jako by ho někdo protáhl ždímačkou. Ztratil skoro třetinu své váhy a měl obrovské pytle pod očima. V celé rotě zbyl jen jediný důstojník, ostatní byli už většinou mrtví či přinejmenším zranění. Současní desátníci a seržanti byli ještě před pár dny prostými vojíny. Zakopali jsme se podél živého plotu a asi tak sto metrů před námi byl za dalším živým plotem zakopaný náš nepřítel.“

Porovnání sil

Dne 16. června podnikla 2. pěší divize další útok na německou obranu kóty 192. Do útoku byly vrženy již všechny tři pěší pluky divize, ale útok opět narazil na hustou německou obranu a na konci dne byly jednotky staženy zpět. Pouze jedné z rot 38. pěšího pluku, která útočila na pravém křídle s cílem obsadit severní svah kóty 192, se téměř podařilo dosáhnout vrcholu kóty, ale bez další podpory a silně decimovaná následnými německými protiútoky se musela opět stáhnout. Během útoku byl ke 2. pěší divizi přidělen také samostatný 741. tankový prapor, který měl podpořit útočící pěchotu a zajistit tak dostatečnou palebnou podporu. Jeho velitelé se však o útoku dozvěděli jen pár hodin předem a stěžovali si na nedostatečný průzkum oblasti. Následné události ukázaly, že měli pravdu. Krátce po zahájení útoku museli řidiči tanků manévrovat na podmáčených cestách a pastvinách, na kterých většina tanků zapadla a stala se tak snadným terčem německých 88 mm děl a minometů. Při následné snaze vytáhnout zapadlé tanky, uvízla v rozježděném terénu a pod těžkou palbou i další technika. Během evakuace tanků byla část posádek zraněná šrapnely z granátů, a tak na konci dne 741. tankový prapor měl na soupisce zraněných i velkou část svých klíčových důstojníků. Kapitán Cecil D. Thomas, velitel roty A, 741. tankového praporu, měl v onen den s 8 tanky podpořit pěší rotu E, 23. pěšího pluku během útoku na obec Bérigny uprostřed německé obrany kóty.  Velice brzy po zahájení útoku se útočící jednotky dostaly pod těžkou palbu německých obránců obce Bérigny. Pěchota se snažila krýt za postupujícími tanky, ale byla těžce decimovaná výbuchy německých dělostřeleckých a minometných granátů, které dopadaly v těsné blízkosti. Němci na útočníky vrhali vše, co měli. Kapitán Cecil D. Thomas podal po neúspěšném útoku kritické hlášení, ve kterém zmínil, že útočící pěchota neměla žádné kulomety, žádné minomety ani výbušniny, kterými by dokázala sama zneškodnit německá postavení. Rovněž chyběl jakýkoliv způsob, jakým by došlo ke koordinaci pěchoty a tanků.

Také 9. pěší pluk, 2. pěší divize, který toho dne útočil na levém křídle fronty s cílem  dobýt obec Saint-Germain-d’Elle, narážel na naprosto stejnou situaci. Americké dělostřelectvo jen stěží nacházelo cíle, neboť pěchota nedokázala mezi živými ploty jasně identifikovat německé opěrné body. Během útoku byl zabit i vrchní seržant John R. Simonetti z roty G, 9. pěšího pluku. Jeho nadřízený Clyde A. Dugan vzpomíná: „Vrchní seržant Simonetti byl můj přítel a člen mé čety. Viděl jsem jej naživu a mluvil s ním onoho dne, 16. června 1944. Dal jsem mu rozkaz, aby se zbytkem naší čety provedl druhý pokus o dobytí Saint-Germain-d’Elle. Během boje jsem se podíval napravo a uviděl jsem, jak vrchní seržant Simonetti střílí ze svého granátometu z otevřené pozice mezi živými ploty. Náhle jsem uslyšel, jak někdo volá, že byl Simonetti zasažen. Okamžitě jsem k němu běžel a uviděl jsem ránu na jeho krku. Aktivita nepřítele nás donutila se stáhnout. Vybudovali jsme novou obrannou pozici přibližně 35 metrů od místa, kde byl Simonetti zabit a zůstali jsme tam další 3 dny. Během té doby jsme u jeho těla spatřili několik německých vojáků, které jsme zahnali střelbou. V noci jsem pak poslal hlídku, která měla Simonettiho tělo přinést zpátky, ale po návratu mi muži hlásili, že žádné tělo nenašli. Poslední lokace těla Simonettiho byla přibližně 130 metrů západně od kostela v Saint-Germain-d’Elle.“

John R. Simonetti na dobové fotografii. Zdroj: http://staffsgtjohnsimonetti.com
Místo kde byly v roce 2009 objeveny kosterním pozůstatky John R. Simonetti. Přilehlá ulici, kde se rovněž nachází pomník americké 2. pěší divize, nese na počest jeho jméno. Zdroj: foto Daniel Malý.

V 90. letech navštívila malou obec Saint-Germain-d’Elle ve Francii rodina Simonetti, ve snaze zjisti více informací, co se stalo s John R. Simonetti. Procházeli se po návsi a ptali se místních, ale nikdo nic nevěděl. Rodina tak zanechala u starosty vizitku a odjela. V roce 2009 byly během výkopových prací nalezeny kosterní pozůstatky a to přímo uprostřed obce na návsi. Starosta obce si vzpomněl na vizitku, kterou mu kdysi předala rodina Simonetti a zavolal jim. Výsledky DNA následně potvrdily, že se jedná skutečně o tělo John R. Simonetti, které bylo nalezeno přesně v místech, na kterých v 90. letech stáli jeho příbuzní a pátrali po něm. Dne 25. října 2010 byl John R. Simonetti konečně pohřben se všemi poctami na Národním hřbitově v Arlingtonu. Vrátil se tak po 66 letech zpátky domů.

John R. Simonetti na dobové fotografii. Zdroj: http://staffsgtjohnsimonetti.com
Místo kde byly v roce 2009 objeveny kosterním pozůstatky John R. Simonetti. Přilehlá ulici, kde se rovněž nachází pomník americké 2. pěší divize, nese na počest jeho jméno. Zdroj: foto Daniel Malý.

NIKDO NEBUDE ZAPOMENUT II: POSLEDNÍ NÁLETY

Počátkem května si každoročně připomínáme osvobození okupovaného Československa a konec druhé světové války v Evropě. Morava a Čechy se staly posledním bojištěm konfliktu, který dosud lidstvo nepoznalo. Bohužel to také znamenalo, že se ani československému obyvatelstvu v samém závěru války nevyhnuly oběti na životech. Město Plzeň se hned od německé okupace a vypuknutí války stalo legitimním cílem spojeneckých leteckých sil. Vojenským cílem byla plzeňská železniční síť, strategický komunikační uzel, ale hlavně Škodovy závody, jedna z největších a nejproduktivnějších zbrojních továren v rukou nacistické Třetí říše. V úctě a pokoře se vydejme na pietní místa věnovaná obětem náletů z dubna 1945. Nesmíme již dovolit, aby byla památka obětí posledních náletů na Plzeň pošlapávána zkresleným výkladem historie. Nálety měly pouze vojenské cíle a zabití civilisté patří mezi nevinné oběti války, které jsou spojeny s každým ozbrojeným konfliktem. Ještě dnes bolí ztráty blízkých, kteří zemřeli při náletech. Nejlépe je uctíme tichou pietou a uchováním vzpomínky. Autoři pracují na uceleném seznamu obětí náletů a uvítají jakoukoliv pomoc veřejnosti. Aby se nezapomnělo…

KVH Tommy & Yankee z.s.
Projekt Plzeň 1945
Československá obec legionářská

Nikdo nebude zapomenut

Během tradičních plzeňských oslav osvobození americkou armádou se často zapomíná na podíl samotných Plzeňanů. Plzeňské povstání vypuklo již ráno 5. května 1945, a bohužel se neobešlo bez obětí. Tyto oběti připomíná řada pomníčků a pamětních desek, ovšem řada občanů je míjí, aniž by znala jejich původ a význam. Pojďme se na tato místa podívat.

Plzeňské povstání zásadně napomohlo klidnějšímu průběhu konečného osvobození města americkou armádou. Důležitou pomoc poskytli plzeňští občané americkým vojákům také při pouličních bojích s posledními německými fanatiky. Tím povstání skončilo a Plzeň se stala 6. května 1945 skutečně svobodnou.

I přes 75 let od konce druhé světové války toho o plzeňském povstání nevíme tolik, kolik bychom měli. Ani dnes neznáme tváře některých padlých. Autoři budou rádi za vaši pomoc s jejich dalším výzkumem. Aby se nezapomnělo…

Připravily: KVH Tommy & Yankee z.s., Projekt Plzeň 1945, Československá obec legionářská

Dobře mířená lež

Druhá světová válka dala vzniknout mnoha příběhům, mezi kterými pochopitelně převládají ty tragické. Učíme se je znát ve školách, čteme o nich v novinách či odborných publikacích, slýcháme je z úst dosud žijících pamětníků a třeba si je i každoročně připomínáme. Tyto příběhy mají pěvně dané hranice jejichž základem je pravda a množství důkazů, že tomu tak skutečně bylo. Nědělá nám proto nejmenší potíž si je vyslechnout, uvěřit jim a následně je předávat dále. Co když je ale mezi námi příběh, který třeba není založen na pravdivých základech, objevil se odněkud z neznáma a začal se šířit jako vlna mezi těmi, které mohl a zřejmě i chtěl zasáhnout nejvíce. Příběh, který je tvořen šedým závojem smrti, okamžitě rozdělil přátele, milované a blízké. Naprosto fascinující na tomto klamu je fakt, že dokázal přežít do dnešních dnů a lidé, které bolí nejvíce, mu doposud věří.        

To víte, že ano. Pamatuju si Američany, bydleli u nás. Když se pak vraceli zpátky do Států, tak jejich loď najela na minu a potopila se. Všichni bohužel zemřeli. Výpovědi podobného znění jsem slýchával už od dětství z mnoha stran. Čas od času se lišilo především místo, kam Američané vlastně pluli. Sem tam některý z pamětníků zaměnil Spojené státy za Japonsko, ale to nic neměnilo na jejich skálopevném přesvědčení, že při potopení lodi všichni vojáci zahynuli. I u nás na vsi se o tom dodnes povídá. Sám jsem tomu zprvu věřil a proč taky ne, tragický a snadno uvěřitelný příběh, který mohl rázem vymazat velké množství osob z našich myslí. Od té chvíle jsem při každé další zmínce o oné potopené lodi přemítal nad osudy jednotlivých vojáků, kteří zde bydleli po vesnicích u českých rodin, a jejich návrat domů pak zmařila taková tragédie. Většina pamětníků se shodla na tom, že to byli příslušníci 2. pěší divize, jejichž nášivka indiána na ramenou se nedala zaměnit a především zapomenout. Právě oni se měli stát onou obětí potopení transportní lodi. Bylo by to jinak asi až moc snadné pátrání, kdyby se stejným tvrzení nezačali přicházet i pamětníci, u nichž byli zcela určitě ubytovaní příslušníci jiných divizí. Rázem tak s 2. pěší divizí začali sdílet tento smutný status i vojáci 16. obrněné divize, 97. pěší divize či 90. pěší divize a dalších, včetně mnoha jednotlivých ženijních, zdravotnických a týlových jednotek, které v západních Čechách na jaře roku 1945 pobývaly.  Mýtus o potopené lodi se stal fenoménem a v utonulých vojácích rázem mnozí viděli ty své Američany, se kterými se přátelili a kteří u nich pobývali. Díky dopisům adresovaným do Států, které se vracely nedoručeny či těm mnohým, které do Čech nikdy nedošly, nebylo vlastně ani tak těžké přisoudit stejně tragický osud Američanům, které lidé osobně znali. Zkrátka řečeno domnělých obětí bylo najednou tolik, až se mohlo zdát, že se z Evropy žádný americký voják nevrátil.

Dokud mluvíme pouze o obětech, převládá u nás neurčitý vnitřní klid pramenící především z anonymity, kterou pojem oběť či padlý vyjadřuje. Situace je ale rázem jiná v případě, kdy oběti tohoto lodního neštěstí začínají dostávat jména, tváře a adresy domovů ve Spojených státech, kam se z války vracely za rodinami. Při mém pátrání netrvalo dlouho a pamětníci či jejich rodinní příslušníci začali postupně vystupovat s podpisy amerických vojáků v denících, na pohlednicích ale i na fotografiích, které tyto vojáky zachycovaly. A to se nakonec pro mě stalo klíčové. Měl jsem tak dostatek informací, abych se mohl ponořit do pátrání po potopené transportní lodi. Přestože v dnešní době není žádná potíž dostat se ke klíčovým materiálům a informacím, kdy je v tomto směru internet a s ním nejrůznější on-line databáze vděčným pomocníkem, už po prvotním hledání jsem zjistil, že to nebude tak jednoduché, jak se zdálo.

Ukázalo se totiž, že žádné důkazy o této tragédii nebo kterékoliv jiné i v daleko menším rozsahu fakticky neexistují. Relevantním zdrojem při mém pátrání byla známá internetová stránka ww2troopships.com, která mapuje plavby spojeneckých transportních lodí v průběhu 2. světové války. Stránka čerpá především z přímých výpovědí spojeneckých vojáků, kteří se tehdy na lodích plavili. Najdeme zde například pro nás velmi důležité informace o transportu 2. pěší divize zpátky do Spojených států. Tato divize se včetně přidělených jednotek dle stránky ww2troopships.com, divizních brožur a vzpomínek veteránů plavila celkem na 3 lodích a to následovně: loď USS Monticello, která vyplula z francouzského přístavu Le Havre 12. července 1945 a dorazila do přístavu v New Yorku 20. července. Další loď USS General W. P. Richardson vyplula rovněž 12. července z přístavu Le Havre a do přístavu ve městě Boston dorazila 19. července 1945. Poslední lodí, na které se plavily jednotky 2. pěší divize, byla SS Marine Panther, která vyplula z Le Havre 13. července a do přístavu v New Yorku dorazila 20. července 1945. Ani u jedné z lodí nejsou dle dostupných zdrojů hlášeny jakékoliv problémy během plavby a všechny 3 lodě tak bezpečně dopravily příslušníky 2. pěší divize zpátky domů.

Lodní záznamy, které jsou na internetu dostupné, nejsou bohužel kompletní a nedají se tak dohledat informace o přepravě všech dalších divizí a jednotek, které na našem území působily. Rozhodl jsem se, že budu dále pátrat v brožurách a publikacích jednotlivých divizí, zda nenarazím na zmínku o nehodě některé z transportních lodí, která by způsobila ztráty na lidských životech příslušníků daných divizí. Naštěstí mohu říci, že ani zde jsem nepochodil, neboť ve veškerých dostupných dokumentech a publikacích ke konkrétním divizím nebylo ani slovo o potopené transportní lodi nebo jakémkoliv problému během transportu jednotek. Všechny se tak v pořádku vrátily do Spojených států.

Co se týče plavby na moři, té si zdaleka nejvíce užili příslušníci 97. pěší divize, které si mohou pamatovat pamětníci například z Chebu, Konstantinových Lázní, Chodové Plané, Plzně či Tachova. To bylo také důvodem, proč jsem se na ně zaměřil v dalším pátrání po potopené lodi. Do Evropy připlula 97. pěší divize 2. března 1945. Zpět do Spojených států se vracela 16. června 1945 na lodi SS Brazil a 25. června doplula do přístavu ve městě Boston. Po 2 měsících strávených přípravou ve výcvikových táborech Camp Shanks a Fort Bragg se příslušníci 97. pěší divize nalodili na USS Grundy a 1. září 1945 odpluli přes Tichý oceán. Další destinací byl ostrov Cebu na Filipínách, kam dorazili 16. září a poté se na další lodi přesunuli do Japonska, kam dopluli 25. září coby jednotka okupační správy.  Z Japonska odplouvali domů 6. prosince 1945 a do přístavu ve Spojených státech dorazila 97. pěší divize 26. prosince. Šance, že bych v dokumentech 97. pěší divize mohl najít záznam o potopené lodi, byla pochopitelně vyšší než u divizí, které se plavily pouze z Evropy do Spojených států a byly tak této námořní martýrie ušetřeny. A ani zde jsem nenašel žádnou zmínku, že by se některá z transportních lodí potopila či během plavby dostala do problémů.

Pokud se vrátím k transportním lodím, které přepravovaly 2. pěší divizi, dostaneme další důležitý poznatek pro naše pátrání. USS MonticelloUSS General W. P. Richardson a SS Marine Panther se liší kapacitou osob, které jsou schopny přepravit. Ale i přesto se bavíme o oficiálních číslech v rozmezí od 4.000 do 10.000 pasažérů na jednu transportní loď. V dějinách námořní dopravy jsme byli již mnohokrát svědky toho, jak na sebe dokázalo lodní neštěstí strhnout veškerou pozornost tehdejší společnosti. Chápu, že by mi mnozí mohli argumentovat schopností vlády Spojených států zatajit pravdu zvláště po tom, co se stalo během cvičení Tiger v dubnu 1944. Je třeba si ale uvědomit, že v létě 1945 byly některé skutečnosti odlišné. Kdyby opravdu došlo k potopení transportní lodi a vláda Spojených Států by se snažila tento fakt zamést pod koberec, je velice nepravděpodobné, že by se to u ztráty stovek či snad tisíce lidských životů, a to již dávno po ukončení války v Evropě, dalo vůbec před veřejností skrýt. Mnozí vojáci totiž mezitím stihli ze sběrných táborů ve Francii poslat rodinám dopisy, ve kterých je informovali o svém návratu domů. Přestože jsou lodní tragédie obecně velmi sledované a můžete se tak o nich dočíst z různých zdrojů, v našem případě mi stále chyběly jakékoliv důkazy, že by tento mýtus mohl být skutečně založen na pravdě. Nezbývalo mi nic jiného, než se obrátit na samotné veterány 2. světové války, kteří se na těchto lodích před 73 lety plavili zpátky domů. Právě oni jsou schopni nám poskytnout velmi detailní obraz toho, jak probíhala jejich plavba v létě 1945.

Oslovil jsem mého přítele Sgt. Glynn G. Raby, veterána 2. pěší divize, jehož 9. pěší pluk byl na konci války umístěný například v Rokycanech, Starém Plzenci, Klatovech a do Spojených států se plavil na lodi USS General W. P. Richardson. Glynn mi na mou otázku velice ochotně odpověděl: „Na lodích nás plulo většinou 8 až 10 tisíc. Naše divize se plavila na 3 lodích. Kdyby se některá z nich potopila, hned by se o této tragédii vědělo. Nikdy jsem neslyšel, že by se něco takového stalo.“ Další veterán 2. pěší divize, který je známý především coby pravidelný účastník Slavností svobody v Plzni, Col. (R) Earl Ingram k této otázce odpověděl: “Já sám jsem živoucím důkazem, že se nic takového nestalo.“ Ve stejném duchu vypovídají i veteráni z dalších divizí, například Cloyd C. Green z 13. pěšího pluku, 8. pěší divize na můj dotaz odpověděl: „Tak to slyším opravdu poprvé. Domů jsem se plavil na začátku července 1945 a nevím o žádné transportní lodi, která by se potopila.“  Tito veteráni stejně jako tisíce dalších, kteří se vrátili domů, založili rodinu a žili svůj život ještě mnoho let poté, co zde byli mylně prohlášeni za mrtvé, jsou skutečně živým důkazem, že k potopení lodi vlastně vůbec nedošlo.

Při hledání dalších podkladů pro tento článek jsem se obrátil na Tommy Lofton, bývalého historika a kurátora slavného The National WWII Museum v New Orleans a současného ředitele Mississippi Armed Forces Museum. Jeho dědeček James Lofton byl shodou okolností příslušníkem 2. pěší divize, podílel se na osvobozování západních Čech a svou válečnou anabázi zakončil v Plzni. James Lofton se rovněž plavil zpátky do Států na USS Monticello. Tommy Lofton se díky své práci specializuje rovněž na rozhovory s veterány, jejichž výpovědi pečlivě zaznamenává a neváhá za nimi kvůli tomu cestovat i přes celé Spojené státy. Proto byl překvapený, když se dozvěděl o příběhu potopené lodi s utonulými americkými vojáky, neboť o něčem takovém slyšel poprvé až ode mě. Jako důkaz, že k něčemu takovému nedošlo, nám pro tento článek zapůjčil sérii fotografií, které jeho dědeček pořídil 20. července 1945 v přístavu v New Yorku během návratu 2. pěší divize do vlasti.

Společně s fotografiemi existuje ještě jeden velmi důležitý důkaz o bezpečném návratu příslušníků 2. pěší divize zpátky do vlasti a tím je publikace „Connecticut Men of the Second Division“. Jedná se o brožuru, která obsahuje vzpomínky občanů státu Connecticut, kteří sloužili za války v řadách 2. pěší divize. Tato publikace byla vydaná v srpnu 1945, tedy po návratu vojáků domů a titulní stránku zdobí fotografie transportní lodi 2. pěší divize USS Monticello po připlutí do přístavu v New Yorku.

Tommy Lofton mě rovněž upozornil, abych ve svém článku nezapomněl zmínit fotografie, na kterých slavná herečka a zpěvačka Marlene Dietrich vítá v New Yorku, 20. července 1945, příslušníky 2. pěší divize, kteří se vrátili právě na lodi USS Monticello.

Důkazy se zdály nezpochybnitelné a pravda se tak nacházela jinde, než tomu bylo na začátku. Mohl jsem již s jistotou říci, že k potopení lodi s americkými vojáky nedošlo a lidé bohužel uvěřili v klam. Po tomto zjištění jsem se ale začal ptát sám sebe, zda mi někdo bude chtít uvěřit a jak bude znít po tolika letech pravda pro ty, kteří se již dávno rozloučili s těmi, které měli rádi. Odpověď na mou otázku jsem dostal hned záhy v půlce května 2016, kdy se na mě obrátil kamarád a kolega z KVH Tommy & Yankee s příběhem své babičky, paní Blanky Kůstkové.

Pátrání po domnělých obětech

Paní Blanka Kůstková pocházela z malé obce Oplot na Přešticku a ráda vzpomínala na americké vojáky, kteří byli ubytovaní u nich na statku. Franz Felz, desátník Emil Casilli, seržant Arthur Maselo a Harvey Founders, jména amerických vojáků, která byla vepsána úhledným písmem na několik fotografií pořízených v květnu 1945. Společně se vzkazy od amerických vojáků tvoří tyto fotografie nádhernou vzpomínku na dny nově nabyté svobody a nových přátelství. Jména čtyř Američanů, které paní Blanka Kůstková a její rodina díky zprávě o potopené lodi již dávno prohlásila za mrtvé, mi byla až do května 2016 neznámá. Byl jsem však požádán, zda bych nedovedl zjistit více. Jelikož se posledních 5 let detailně zabývám pátrání po amerických vojácích, kteří u nás v roce 1945 pobývali, a jen díky znalosti jména se dá velmi často při pátrání slavit úspěch, netrvalo dlouho a mohl jsem s jistotou říci, že se tito vojáci vrátili bezpečně domů.

Abych dodal váhu svým slovům a dokázal přesvědčit paní Blanku Kůstkovou, že se vojákům při plavbě domů skutečně nic nestalo, kontaktoval jsem ve Spojených státech syna desátníka Emila Casilli, pana Josepha Casilli. Ten byl více než nadšený z fotografií z Československa, na nichž je jeho otec se svými spolubojovníky. Zpráva o domnělé potopené lodi jej velice překvapila, jeho otec se o ničem takovém nikdy nezmínil. Joseph Casilli následně společně s pozdravy do České republiky zaslal také fotografii svého otce, na které je zachycen na zápraží svého domova v Brooklynu, New York, po svém návratu z války.  Sám Joseph Casilli prohlásil, že je nezvratným důkazem toho, že se jeho otec vrátil domů, neboť se narodil v roce 1955 jako nejmladší ze 3 synů rodiny Casilli. U rodiny paní Blanky Kůstkové zavládla po této zprávě obrovská radost a klid, že se američtí vojáci přeci jen vrátili v bezpečí domů. Bohužel desátník Emil Casilli zemřel v roce 2010, tedy několik let předtím, než jsme mohli paní Blanku Kůstkovou spojit s vojákem, na kterého si z dětství uchovala vzpomínky.

Toto je pouze jeden z mnoha lidských příběhů, které stvořila zpráva o potopené lodi. Jedná se ale skutečně o pouhý výmysl nebo účelovou lež, které se mělo uvěřit? Kde je vlastně původ příběhu potopené lodi? Ptal jsem se dále Ivana Rollingera, kurátora a spoluzakladatele muzea Patton Memorial Pilsen. Ivan Rollinger se s mnoha americkými veterány zná již od jejich prvních návštěv Plzně v 90. letech a pochopitelně se tak příběh o potopené lodi nevyhnul i jemu. Potvrdil mi, že při svém pátrání došel ke stejným závěrům. Dle jeho slov muselo jít o smyšlenku, která byla záměrně v západních Čechách vypuštěna, aby se zcela zpřetrhaly kontakty mezi našimi občany a americkými vojáky, aby naši lidé co možná nejrychleji na osvoboditele západních Čech zapomněli. Vysvětlení, které se jeví jako nejpravděpodobnější dostává pevné základy ve chvíli, kdy se mým kolegům podařilo narazit v novinách (speciální příloha Plzeňského deníku ke Slavnostem svobody 2005) na článek „Zamilovala jsem se do černého prince“ paní Jarmily Bauerové ze Stříbra. Paní Jarmila Bauerová v části článku, kterou jsme zvýraznili, zmiňuje plzeňský rozhlas, který jim tuto zprávu oznámil jako první, včetně jmen padlých vojáků z potopené lodi. Zdá se, že zpráva o smrti vojáků z potopené lodi tak skutečně pocházela z důvěryhodného zdroje. Zde ale bohužel končí všechny nám doposud známé stopy po původu zprávy o potopené lodi. Jedno je ale jisté. Všechny střípky této hádanky stále více poukazují na fakt, že se jednalo o záměrně vypuštěnou lež, která i po více jak 73 letech nadále vítězí nad pravdou v myslích těch, kterým mohla ublížit nejvíce.


Tento článek jsem se rozhodl napsat, neboť jsem již nedokázal přihlížet smutku, který se šíří mezi pamětníky při každé zmínce o vojácích, kteří našli smrt při plavbě domů. Rád bych těmto lidem dal zcela oprávněnou naději na šťastný konec a odstranil tak trpkou vzpomínku na ty, kteří ve skutečnosti nikdy na cestě domů nezemřeli. Původ zprávy o potopené lodi není doposud znám, a proto věřím, že má slova nejsou závěrem tohoto příběhu, ale teprve začátkem dalšího, daleko hlubšího pátrání, neboť dokáží probudit zájem obětí této lži, kteří už v něco podobné ani nedoufali. Proto pokud se tento článek týká i Vás a chtěli byste se s námi podělit o vzpomínky či informace, které by nám mohly v našem pátrání ohledně této klamné zprávy pomoci, prosíme Vás, neváhejte se na nás určitě obrátit. Zároveň jsme si vědomi, že se jedná o skutečně bolestivé téma a může být pro některé těžké uvěřit výsledkům našeho pátrání. Proto se všem zájemcům zároveň nabízíme, že jim bezplatně vyhledáme poválečný osud jejich amerických vojáků a přátel, kteří měli při této lodní tragédii údajně zahynout. Neváhejte nás prosím v obou případech kontaktovat na naší e-mailové adrese: tommy-yankee@email.cz. Třeba i Váš příběh může vnést nové světlo do případu “potopené transportní lodi”. Budeme za to moc rádi. Děkujeme.