AUTOR: Tomáš Hataj, KVH Tommy & Yankee z.s
Chyceni v pasti
Píše se 12. červen 1944 a v okolí obce Saint-Georges-d’Elle ve francouzské Normandii je až neuvěřitelné ticho, jen někde v pozadí o sobě tlumenými výstřely děl dává vědět válka. Srdce hlasitě buší a pumpuje krev. Muži v čele formace teď zpomalují a snaží se něco signalizovat. Ještě než stihnou upozornit na hrozící nebezpečí, ozve se třaskavá palba a z okolních živých plotů začnou pronikat nekončící dávky projektilů. Celá četa americké 2. pěší divize je chycena v nastražené léčce. Větší části se daří včas utéci zpět. Na louce však zůstává ležet dvanáct příslušníků střeleckého družstva,[1] kteří utéci nestačí a nyní se v křečích tisknou k zemi. Američané ještě netuší, že proti nim stojí zcela nový nepřítel, elitní němečtí výsadkáři ze 3. Fallschirmjäger-Division. Nikdy předtím američtí vojáci tak strašlivou palbu nezažili. Výstroj a batohy na zádech jim trhají střely na kusy. Někteří se snaží plazit ke kráterům po explozích dělostřeleckých granátů, jiní zůstávají nehnutě ležet a nikdo neví, zda ještě žijí či je zasáhla smrtící dávka. Nepřítel zastavuje palbu. Američané se ani nehnou, ví, že je Němci pozorují a nedovolí jim sebemenší pohyb. Nikdo z nich v tu chvíli ještě netuší, že je čeká 7 dlouhých dní uvěznění a boje o holý život mezi živými ploty francouzské bocage. Pro jednoho z nich to však měl být ještě o něco hrůznější zážitek.
O několik týdnů později leží na nemocničním lůžku ve Francii pohublý a dehydratovaný vrchní seržant Glenn Edwards, velitel osudného družstva a profesionální boxer. Je tak zesláblý, že mu musí zdravotní sestřička pomoc připálit cigaretu, aby mohl začít vyprávět. Přestože se poslední dva zraněné muže ze ztraceného družstva podařilo evakuovat sedmý den po německém přepadu, k samotnému Glennu Edwards se americké jednotky dlouho nemohly dostat, a tak byl evakuován až po neuvěřitelných 11 dnech. Pomalým tónem líčí válečnému reportérovi, jak se jemu a jeho mužům podařilo přežít. Němci s nimi hráli podivnou hru, věděli, že jsou Američané v pasti. Pohyb byl možný jen v noci. Brzy jim došlo jídlo, a tak se ve tmě plazili k mrtvým německým vojákům, které o pár hodin dříve zabili, aby u nich našli zásoby. Pitná voda došla hned v prvních dnech a vojákům nezbylo nic jiného, než pít kalnou vodu ze dna dělostřeleckých kráterů. Čekání na záchranu se zdálo nekonečné.
Nepřítel jménem bocage
Toto je pouze jeden z mála dílčích příběhů, které měly své dějiště uprostřed krajiny živých plotů, známé jako francouzská bocage. Čím je však tato krajina v Normandii natolik specifická, že dokázala zastavit nadějný postup spojeneckých jednotek na dlouhé dva měsíce? Po mnohá staletí místní farmáři a pastevci ve snaze ohraničit své pozemky, sbírali z pastvin a polí kameny, které vyskládali po okrajích svých pozemků. Krajina v Normandii je ale spíše rovinatá, a tak neměli dostatek kamenů na výstavbu kamenných zídek podél pastvin, tak jak je známe například z dovolených u Středozemního moře. Místo toho začali obyvatelé Normandie vršit podél pastvin zeminu a to mnohdy až do šíře 2,5 metru a výšky 1,5 metru. Na takto vzniklé náspy poté vysazovali mnohdy trnité keře, aby se zamezilo například zatoulání dobytka z pastvin. Vysázené keře postupně prorůstaly a houstly, až vytvořily takřka neproniknutelnou zeď, která byla zároveň ochranou plodin a dobytka před silným větrem vanoucím od moře a zadržovala v krajině potřebnou vodu. Živé ploty rozdělily krajinu v Normandii na hustou síť tisíců malých, většinou čtvercových či obdélníkových pastvin, polí a jabloňových sadů pro známý nápoj Calvados. Krajina tak i dnes připomíná spíše bludiště a je zde velice snadné ztratit při přesunu orientaci. Jednotlivé živé ploty dokázaly v létě roku 1944 odříznout celé americké jednotky a jejich velitelé tak ztráceli přehled o celkové situaci. Velice často se stávalo, že například jedna americká pěší rota dokázala při útoku přeci jen překonat živé ploty a proniknout hluboko do linie nepřítele. Američtí velitelé ale nevěděli, že okolní útočící jednotky nebyly v danou chvíli tak úspěšné a zůstaly daleko za ní. Mezitím zatlačené německé jednotky provedly za živými ploty skrytý protiútok po stranách průlomu a obklíčily prorazivší rotu, kterou následně těžce zdecimovaly, či zcela zničily. Americké jednotky, které trénovaly ještě na manévrech ve Spojených státech své masivní koordinované útoky jednotlivých praporů, byly teď v bludišti živých plotů odříznuty na daleko menší skupiny bez potřebné orientace a možné koordinace s jednotkami po obou stranách linie. Kvůli tomu byly postupně likvidovány nepřítelem, který na ně čekal ve svých skvěle maskovaných postaveních či prováděl bleskové a agresivní protiútoky. Samotný postup přes tyto malé pastviny a pole ukryté mezi živými ploty byl extrémně nebezpečný, neboť neposkytoval útočícím americkým jednotkám žádné krytí. Bezpečí tak mohly poskytnout snad jen úvozové cesty, které se zařezávaly hluboko do krajiny, takže samotné živé ploty nad nimi již srůstaly a zakrývaly cesty, což znemožňovalo letecké útoky spojenců. Němci měli navíc tyto úvozové cesty dobře pokryté svými opěrnými body a německé dělostřelectvo či minomety měly zaměřené jednotlivé klíčové křižovatky a cesty. Spojenci tak byli vrženi do vyčerpávající role útočníků, kteří měli dobýt jednotlivé pastviny v tomto rozsáhlém bludišti a to jednu po druhé. Situace se tak jen pár dní po vylodění nevyvíjela pro spojenecké jednotky příliš dobře a je třeba uvést, že i legendární veterán z Pacifiku, generálporučík Joseph Lawton Collins, známý jako „Lightning Joe“, který během operace v Normandii velel VII. sboru americké armády, prohlásil, že bojiště v Normandii je daleko horším, než byl například Guadalcanal.
Porovnání sil
Abychom rozklíčovali, jakým způsobem dosáhly spojenecké jednotky průlomu po dvou měsících těžkých bojů v bocage, přiblížíme si celou situaci na již zmíněné americké 2. pěší divizi, jejíž působení na bojišti v Normandii je naprosto ukázkovým příkladem charakterizujícím veškeré problémy, omyly a následná poučení spojeneckých jednotek nasazených v této vyčerpávající a krvavé bitvě na nově otevřené západní frontě.
Americká 2. pěší divize zahájila ihned po vylodění svých prvních dvou pěších pluků na pláži Omaha dne 7. června 1944 postup do vnitrozemí s cílem zajistit předmostí. Zprvu nic nenasvědčovalo tomu, že by se měly boje ve zdejší krajině zastavit na další dlouhé dva měsíce. První dny přinesly množství zajatců z opravdu širokého národnostního spektra, které překvapilo i samotné americké vojáky. Těm se postupně vzdávalo velké množství německých vojáků polské národnosti či příslušníci takzvaných Ost-Bataillone složených například z Turkménů, Gruzínců či Mongolů. Výraznější odpor ve vnitrozemí za pláží Omaha kladla především německá 352. pěší divize v oblasti městečka Trévières. Zásadní zvrat v průběhu bojů však nastal dne 12. června, kdy se jednotky 2. pěší divize střetly s novým a rovnocenným protivníkem, u kterého se zdálo, že má veškerá esa v rukávu. Během následujícího měsíce čekal muže americké 2. pěší divize skutečný křest ohněm.
Německá 3. Fallschirmjäger-Division, která byla od února 1944 dislokovaná na poloostrově Bretaň, měla dostatek času osvojit si vhodné techniky boje uprostřed živých plotů a disponovala tak výcvikem, který americké 2. pěší divizi chyběl. 3. Fallschirmjäger-Division byla v červnu 1944 dle údajů v síle 17.420 mužů, což ve srovnání s americkou 2. pěší divizí, čítající něco málo přes 14.000 mužů, což také znamenalo početní papírovou výhodu. Důležitým faktem však je, že coby elitní německá jednotka měli výsadkáři až nadstandardní množství automatických ručních zbraní oproti běžným pěším divizím německé armády. Německá výsadková rota se skládala ze 170 mužů, na které připadalo 20 kulometů MG-42 a 43 samopalů, takže každé družstvo mělo k dispozici až 2 kulomety MG-42 a 5 samopalů. Oproti tomu situace na americké straně byla diametrálně odlišná. Na americkou pěší rotu o síle 193 mužů připadaly pouze 2 lehké kulomety Browning M1919 a jeden těžký kulomet M2 Browning. Dále byla možnost přiřadit jako pomocnou podporu některé z 8 těžkých kulometů Browning M1917, které byly součástí roty těžkých zbraní. Oproti dvěma kulometům a 5 samopalům v německém družstvu, tak americkému střeleckému družstvu poskytovala nejsilnější palebnou podporu jedna automatická puška Browning M-1918, která však byla omezena zásobníkem na 20 nábojů. Původně střelecká družstva americké pěchoty dokonce nedisponovala ani samopalem. Teprve v pozdější fázi bojů připadal průměrně jeden samopal M1A1 Thompson na družstvo. Zbytek vojáků byl vybaven samonabíjecími puškami M1 Garand. Pokud tedy porovnáme množství automatických zbraní obou divizí, měla 3. Fallschirmjäger-Division neuvěřitelnou jedenáctinásobně větší palebnou sílu ručních zbraní oproti standardní americké pěší divizi. Nutné je však zmínit, že Američané zase vynikali jednoznačnou převahou v přiděleném divizní dělostřelectvu a řadě podpůrných praporů vybavených mimo jiné obrněnými vozidly a tanky. Avšak jak si v následujícím textu vysvětlíme, americké jednotky včetně 2. pěší divize tuto převahu nedokázaly v prvotní fázi bojů využít ve svůj prospěch.
Kóta 192
Po vylodění v Normandii dne 6. června dostala 3. Fallschirmjäger-Division rozkaz k urychlenému přesunu z Bretaně, zajištění klíčového dopravního uzlu ve městě Saint-Lô a také zásobovací trasy po strategické silnici mezi Bayeux a Saint-Lô. V případě jejich udržení, mohli Němci vcelku snadno napadat postup americké 1. armády v Normandii. Divize však byla v té době motorizovaná jen zhruba ze 40 % a samotný přesun byl možný pouze v noci, protože během dne se jakýkoliv pohyb po silnici či železnici stával okamžitě cílem útoků spojeneckých „Jabos“, jak Němci označovali stíhací bombardéry. Divize byla i přes tyto omezení schopná urazit přes noc přibližně 30-40 kilometrů.
Zhruba 8 kilometrů severovýchodně od Saint-Lô se nacházelo stěžejní místo německé obrany a zároveň nejvyšší bod v okolí, kóta 192. Díky pozicím na kótě 192 měli Němci perfektní přehled nad pohybem amerických jednotek a mohli tak s dokonalou přesností navádět své dělostřelectvo na jakékoliv snahy Američanů prorazit si cestu k Saint-Lô. Strategického významu kóty 192 si byly vědomi obě bojující strany. Zatímco jednotkám 3. Fallschirmjäger-Division byl svěřen úkol udržet kótu 192 za každou cenu, její oponent, americká 2. pěší divize měla čelit síti nejhustší a nejsofistikovanější obrany v celém americkém sektoru fronty. Spolu s německou 352. pěší divizí, měla 3. Fallschirmjäger-Division vytvořit obrannou linii před kótou 192 a to podél linie obcí Saint-Georges-d’Elle – Bérigny – Saint-Germain-d’Elle.
První útok americké 2. pěší divize, s cílem dosáhnout kóty 192, byl zahájen dne 12. června, a to dělostřeleckým přepadem v 5:40 ráno. Útok měl vést naprosto čerstvý divizní 23. pěší pluk, který se teprve vylodil a neměl tak prakticky žádné bojové zkušenosti, natož aby se dokázal orientovat v nepřehledném terénu živých plotů. Přidělené podpůrné tanky často zapadaly na rozmáčených polích či ve snaze překonat živé ploty uvízly na náspu a vystavily tak nepříteli zranitelný spodní pancíř korby, což Němci dokázali obratem potrestat. Američtí důstojníci připravovali scénář útoku a jeho koordinaci daleko v týlu a nevěděli tak prakticky nic o tom, co je při útoku čeká. Přestože některé jednotky 3. Fallschirmjäger-Division 12. června teprve dorazily na bojovou linii po vyčerpávajícím přesunu z Bretaně, dokázaly odrazit 23. pěší pluk a uštědřit Američanům první a zásadní lekci. Palebná síla, s jakou němečtí výsadkáři dokázali útok zastavit, byla až neuvěřitelná.
V nadcházejících dnech přijížděla na týlová shromaždiště 2. pěší divize z pláže Omaha vozidla plná čerstvých posil za padlé a raněné. Jedním z nově příchozích byl i mladý, třiadvacetiletý poručík James H. Sturwold, který byl s dalšími náhradníky přidělen k rotě A, 38. pěšího pluku. „Po příjezdu jsme uviděli vyčerpanou, těžce zdecimovanou rotu. Rotmistr vypadal, jako by ho někdo protáhl ždímačkou. Ztratil skoro třetinu své váhy a měl obrovské pytle pod očima. V celé rotě zbyl jen jediný důstojník, ostatní byli už většinou mrtví či přinejmenším zranění. Současní desátníci a seržanti byli ještě před pár dny prostými vojíny. Zakopali jsme se podél živého plotu a asi tak sto metrů před námi byl za dalším živým plotem zakopaný náš nepřítel.“
Porovnání sil
Dne 16. června podnikla 2. pěší divize další útok na německou obranu kóty 192. Do útoku byly vrženy již všechny tři pěší pluky divize, ale útok opět narazil na hustou německou obranu a na konci dne byly jednotky staženy zpět. Pouze jedné z rot 38. pěšího pluku, která útočila na pravém křídle s cílem obsadit severní svah kóty 192, se téměř podařilo dosáhnout vrcholu kóty, ale bez další podpory a silně decimovaná následnými německými protiútoky se musela opět stáhnout. Během útoku byl ke 2. pěší divizi přidělen také samostatný 741. tankový prapor, který měl podpořit útočící pěchotu a zajistit tak dostatečnou palebnou podporu. Jeho velitelé se však o útoku dozvěděli jen pár hodin předem a stěžovali si na nedostatečný průzkum oblasti. Následné události ukázaly, že měli pravdu. Krátce po zahájení útoku museli řidiči tanků manévrovat na podmáčených cestách a pastvinách, na kterých většina tanků zapadla a stala se tak snadným terčem německých 88 mm děl a minometů. Při následné snaze vytáhnout zapadlé tanky, uvízla v rozježděném terénu a pod těžkou palbou i další technika. Během evakuace tanků byla část posádek zraněná šrapnely z granátů, a tak na konci dne 741. tankový prapor měl na soupisce zraněných i velkou část svých klíčových důstojníků. Kapitán Cecil D. Thomas, velitel roty A, 741. tankového praporu, měl v onen den s 8 tanky podpořit pěší rotu E, 23. pěšího pluku během útoku na obec Bérigny uprostřed německé obrany kóty. Velice brzy po zahájení útoku se útočící jednotky dostaly pod těžkou palbu německých obránců obce Bérigny. Pěchota se snažila krýt za postupujícími tanky, ale byla těžce decimovaná výbuchy německých dělostřeleckých a minometných granátů, které dopadaly v těsné blízkosti. Němci na útočníky vrhali vše, co měli. Kapitán Cecil D. Thomas podal po neúspěšném útoku kritické hlášení, ve kterém zmínil, že útočící pěchota neměla žádné kulomety, žádné minomety ani výbušniny, kterými by dokázala sama zneškodnit německá postavení. Rovněž chyběl jakýkoliv způsob, jakým by došlo ke koordinaci pěchoty a tanků.
Také 9. pěší pluk, 2. pěší divize, který toho dne útočil na levém křídle fronty s cílem dobýt obec Saint-Germain-d’Elle, narážel na naprosto stejnou situaci. Americké dělostřelectvo jen stěží nacházelo cíle, neboť pěchota nedokázala mezi živými ploty jasně identifikovat německé opěrné body. Během útoku byl zabit i vrchní seržant John R. Simonetti z roty G, 9. pěšího pluku. Jeho nadřízený Clyde A. Dugan vzpomíná: „Vrchní seržant Simonetti byl můj přítel a člen mé čety. Viděl jsem jej naživu a mluvil s ním onoho dne, 16. června 1944. Dal jsem mu rozkaz, aby se zbytkem naší čety provedl druhý pokus o dobytí Saint-Germain-d’Elle. Během boje jsem se podíval napravo a uviděl jsem, jak vrchní seržant Simonetti střílí ze svého granátometu z otevřené pozice mezi živými ploty. Náhle jsem uslyšel, jak někdo volá, že byl Simonetti zasažen. Okamžitě jsem k němu běžel a uviděl jsem ránu na jeho krku. Aktivita nepřítele nás donutila se stáhnout. Vybudovali jsme novou obrannou pozici přibližně 35 metrů od místa, kde byl Simonetti zabit a zůstali jsme tam další 3 dny. Během té doby jsme u jeho těla spatřili několik německých vojáků, které jsme zahnali střelbou. V noci jsem pak poslal hlídku, která měla Simonettiho tělo přinést zpátky, ale po návratu mi muži hlásili, že žádné tělo nenašli. Poslední lokace těla Simonettiho byla přibližně 130 metrů západně od kostela v Saint-Germain-d’Elle.“
V 90. letech navštívila malou obec Saint-Germain-d’Elle ve Francii rodina Simonetti, ve snaze zjisti více informací, co se stalo s John R. Simonetti. Procházeli se po návsi a ptali se místních, ale nikdo nic nevěděl. Rodina tak zanechala u starosty vizitku a odjela. V roce 2009 byly během výkopových prací nalezeny kosterní pozůstatky a to přímo uprostřed obce na návsi. Starosta obce si vzpomněl na vizitku, kterou mu kdysi předala rodina Simonetti a zavolal jim. Výsledky DNA následně potvrdily, že se jedná skutečně o tělo John R. Simonetti, které bylo nalezeno přesně v místech, na kterých v 90. letech stáli jeho příbuzní a pátrali po něm. Dne 25. října 2010 byl John R. Simonetti konečně pohřben se všemi poctami na Národním hřbitově v Arlingtonu. Vrátil se tak po 66 letech zpátky domů.